To netušil jsem, že též jednou štěstí
i k citu mému promluví tak jemně,
že nad propastmi ukrytého scestí
zas hvězdou zlatou vzplá mi náhle v temně.
A častokráte v blahé chvíli snění
zřím očí jas, jež jako hvězdy planou,
a vzpomínám jich nyní v podjeseni,
když věčnou krásou do písní mých kanou.
A zachytnu tu každou píseň v hrudi,
když zašlá vzpomínka ji v nitru hlásá,
tón nadšený ji v příval náhle budí,
když okřídlený zpěvák v parku jásá.
Vše, co jsem miloval a k čemu touhou
jsem přál si dojít, chtěl bych zase prožít,
a zase slokou líbeznou a dlouhou
jas vzpomínky do písně svoji vložit.