Jen hraj mi v klavír z palisandru starý,
mne předtuch mučí roj a hoří zrak,
má duše znavena je všemi dary
a v srdci nevyslovně pusto tak.
V mém srdci chladno, tvůj zpěv náhle tichne,
ó zpívej dál, ať slyším harfy zvuk,
než vichr mrazivý v tvář Smrt mi dýchne
a stiší každý srdce toužný tluk.
Nech blouditi mne tvými zahradami,
tvých sadů rozkoš zas chci znaven ssát,
chci s tebou jít, kde byli bychom sami,
až počneš zase sonatu svou hrát.
Jen hraj tu píseň, když noc tichá, vlahá,
já podlehnout chci v stopách písní tvých –
a půlnoc osamění jak k nám sahá,
pojď, zemřem v háji liljí netknutých.