Plamenným ducha mečem
jsme pro hřích byli z ráje hnáni.
Jen všichni kujme na té zbrani,
a ráj si zase ztečem,
plamenným ducha mečem!
Ať touhy své zahodí sketa,
by málo vzít mu moh’ běh let:
já deru se na vrchol světa,
vždy hotov, padnout nejhloub zpět.
Vy básníci jste lidstva hromosvody.
Do země po vás bludné blesky bijí,
a v černém lůně, kde se maně lijí,
ta hrubá hmota v ryzí stydne zlato.
A třpytný hrot je sláva vaše. Za to
blesk bije do vás, lidstva hromosvody!
Kdy slunci nejblíž zem, nás zima souží
a parné leto, když mu nejdál krouží.
My chladni jsme, když lásku denně známe
a vzplanem touhou, kdy ji ztratit máme.
Jak zlaté páry v jarní čas
sny lásky vzhůru vanou,
a v chladných slzách dolů zas,
z mračného nebe skanou.
Jdu v boj za staré sny, za nové zas;
nezoufám si. Mou stezku hltá čas;
nad brazdou vesla moře se zavírá,
ať vichru podá se, ať se mu vzpírá!