Zalkali tam k Tvůrci Hospodinu
na nebesích předků duchové,
co už dávno v trýzni ledové
odelkáli těžkou vlasti vinu.
„Život vrátil’s Noimovu synu,
odevírals víko hrobové,
dej by vlasti naší synové
zdvihli též se z temna hrobu klínu.“
Utichli i hlas jich srdce vřelý.
Tvůrce tvář se září v milosti
a on k zemi hledě ústy velí:
„Trudný velmi, lide, dán ti podíl,
má však láska nemá změrnosti;
nuže živ buď!“ A mladoň se zrodil!
O ty duchu, božský velikáne,
jehož činem sami zdiveni
bozi přičtli k svému plemeni
a se pyšní všichni nebešťané!
Kouzelníku, který zpřetrhané
mosty spojils v čárném umění,
co nás druhdy k slávy temeni
v lesku vedly – jiným k zášti plané!
Krásněji už pěvec od Dunaje
jméno Tvoje nemoh’ vyložit:
Mladoněm Tě v písni nazývaje.
Neboť Tebou k zemi sestoupily
jarosť ducha, růžný zory svit
a omladil kmen se poloshnilý.
Slávou jat a ducha velikostí
lýru svou jsem k písni rozechvěl,
chvalozpěv bych zvučný Tobě pěl
znějící až nebes ku výsosti.
Zpívám ducha Tvého božské ctnosti,
nebes výš, kde zrak Tvůj věstí dlel;
činy tvé, co národ s chloubou zřel...
lid však volá ke mně v hněvivosti:
„Ustaň pěvče smělý – darmo vtírá
píseň Tvá se říc’ mu dlužný dík:
co nám Mladoň, nezjeví tvá lýra.
Cítíme to srdcem – v slovech němi,
nepoví však žádný smrtelník!“
...A má lýra v úctě klesá k zemi.