Ta naše zem jak divadlo: klín její šírý, tmavý sál, tu pan režisér zasedá a dbá, by každý dobře hrál.
On ve dne lampu velikou, sta lampiček rozžíná v šeru a pro effekt má hrom a blesk, o muziku zle není věru.
A před ním stojí beden řad, podél studené zdi se dmou; v nich loutek němých pestrá směs se tlačí, co jen desky jmou.
Klín země velký, tmavý sál, tu pan režisér zasedá, vybírá loutku po loutce, pak dírku jakous vyhledá,
a na jeviště strčí ji. Nu, můžete se divit hochu, že princeznu, již tak měl rád, nahoře milovat chce trochu? –
Tak maně, jako každý z nás, i Jeník v širém světě stál, dřív si jej dobře prohlednul, potom sám sobě prál:
„Mám jít, kam oči povedou, a švarné holky zulíbat, a s ptáky zpívat o závod, a z korbelů si přihýbat?
Či střádat mám groš po groši, mít dlouhé šosy, drsnou dlaň, mám časně líhat, časně vstát, mám platit řádně každou daň,
a krále svého milovat, počestné dcerky, syny mít, vždy zticha jen se světem brát, a posléz pánem radním být?!“ –
Přemýšlel Jeník, přemýšlel: „co lepší jest, o kéž to vím!“ přemýšlel, nedomyslel přec –, ubožák sestár mezi tím.
Režisér pod ním zasedal, i zavzněl jeho zvonku hlas; jakousi dírku vyhledal, tou strh Jeníka dolů zas.
Cookies on Poetry Cove