Jazyky nám vytrhali,
ruce, nohy v pouta zdrhli,
hanbou líc nám poplvali,
pak si ďáblí smích z nás strhli.
Kaj se lide, kaj se z viny,
žes chtěl býti národ prvý,
že za volnost domoviny
koupals tělo v vlastní krvi! –
Kaj se za tvou drzou pýchu,
žes chtěl učit milliony,
nešetře ni talar hříchu,
ani hanbou kryté trony.
Národ Čechů, hleďte na to!
za svobodu rámě kasal,
pravdu cenil výš než zlato,
svobodu chcem! – zpupně jásal!
A ten národ, smějte se mu!
Řím směl nazvat hříšným koutem,
sám chtěl skvět se v diademu,
královským zhrdaje poutem!
„Smějte se mu s ďáblí lící!“ –
či se vám již dechy krátí,
že vidíte na hranici
Husův prapor větrem pláti?
Či vám stuhnul smích váš strachem,
že kdo zabit, zase vstává?
slepnete plamenným nachem,
kterým Husův prapor mává?
Tlačí vás ten balvan žuly,
ve který ten prapor vbitý?
že rosteme tvrdou vůlí
k starým činům na Husity?
Husité jsme nové víry!
svoboda nám písmo svaté!
zaň jsme mřeli věky čtyry,
víc nás smrti neprodáte!
Vysoko již prapor vlaje,
jako zoře na východu,
pouto praská – srdce hraje
k velkým činům za svobodu!