Znělky.

Svatý chráme chrabrých Slávy reků, jenžto hrdě pneš se ku hvězdám, na prahu Tvém nyní žalně lkám: zbav mne krutých Teutonie vzteků!

Duše má se hrozí oněch jeků, ježto marně uchem polykám; jazyk můj se strachem svíjí sám, nemaje proti těm jedům léků.

Protož v tvoji prchám ve svatyni – „Pomiluj!“ mi z prsou mroucích zní; promluv ke mně zvukem slovanštiny! Však co to? I zde již jazyk jiný?

Zdaž duch můj neblahý sen to sní? K vlasti jda přišel jsem do ciziny! Svatou, bratři, lásku v srdcích mějte k svaté matky Slávy rodině;

varujte se zrády zločinné, vrahům vlasti mečem zamávejte. Choutkám cizím v srdcích výhost dejte, chraňte slabosti se nečinné,

statně pak až k smrti hodině pracuje a hlasné písně pějte. Pak vás nedotkne se ona zloba, ježto Slávy synům chce se smát,

nestihne vás smutná Romy doba. Jako mocné nebetyčné skály v srdci Evropy budete stát, zdrhat těmi, kdož se Slávům smáli!

Velká kniha chová lidstva děje, jižto povždy anděl otvírá, pakli zrádce zločin zapírá, nad nímžto se božstvo hrůzou chvěje.

V knize té se každé jméno skvěje; i toho, kdo v míru umírá, i koho mrak pekel zastírá, prv než hrobem k věčným soudům spěje.

Třeste se, kdož vinu v duších máte, a byť líce kryl vám věčný sníh – studem pak i hanbou zčervenáte! Viny vaše buďtež pochovány

v hloubi prsou třikrát zvražděných – v knize dějin budou předce psány! Mluvy naší moc se jasně jeví, antě brzy sladce šveholí,

brzy jako hromy hlaholí, lká a opět nic o nářku neví. Jako žalné filomely zpěvy slzu rodí, duši zabolí;

a hned zas s giganty zápolí v ňadru každém budíc vztek a hněvy. Mocná jesti mluva naše česká, anť tak sladce, dojímavě zní,

jako haref znění nadnebeská. Mlčí-li, i hadům syčet přáno; když však zazní zpěv náš líbezný, hned je černé haně odzpíváno.

Trojí mluvou Tobě říci dáno, co Tě bolí, proč Tvé srdce lká, za čím spěje noha těkavá i co v hloubi duše uschováno.

Slovem Tobě sladce šeptat přáno, když se Ti o ráji lásky zdá; když pak velí doba rozhodná, můž’ být slovem také zahřímáno.

Zpěvem můžeš tíseň vysloviti, jež Ti teskně ňadra sužuje, zpěvem žal i blaho projeviti. Když pak slovem, písní nelze lkáti,

tuť to tichá slza žaluje, že Ti nechce nebe míru přáti! Na hřbitov jdi, koho bol pohání, mezi hroby jdi si poplakat;

tamť chodí i žal i blaho spat, tam se mír nad každým snilcem sklání. Slyšíš tiché, šumné ono vání, jež ti spěje líce zulíbat?

Slza zůstane ti v oku stát, naslouchajíc duchů šepotání. Ti, jenž v žití vedli boje mrzké, jenžto znali krutý jenom vzdor,

sešli se sem v lásce ve bratrské. Snilcové ti dobrou shodu znají; zde nevládne žádný synův spor, anť zde všickni jednu matku mají.

Srdce lidské chová v sobě světy; v něm buď peklo jen se zrcadlí, aneb ráj se kryje nesvadlý, slasť a ples i temné hrobní květy.

Onoť jako orel bystroletý brzy v nadehvězdných sférách dlí; brzy opět jako poutník mdlý pokulhává s stoletými kmety.

V něm i blankyt kdys se v chmúry halí, v nichž se slza kryje, kryje blesk, jenžto ráje v šedé rumy valí. Když pak slunce v něm zas pozasvitne,

tuť to hlásá jasný oka lesk, že jsi šťastno, srdce nevyzpytné! Anděl s tichou zasmucenou tváří stojí u toho, kdož umírá;

oko své on o zem opírá, v němžto věčná hvězda míru září. Jeho netknula se zhouba stáří, ačtě smrt sám v ňadru zavírá;

onť jen perutí svou zastírá ty, jichž život zloba času zmaří. Ó jak krásný jest ten anděl smrti, jenž tak klidně u lože jim dlí,

ač jim mnohdy ráje v rumy drtí! Byť pak milo v žití potrvati, u Tebe, ty tichý anděli, chtěl bych sterou smrtí umírati!

Chrámem svatých tajů jesti panna, v němžto božstvo rádo přebývá; kdež se ona perla ukrývá, jež má nebi býti uchována.

Jí jest krása nebes duchů dána, čarovnou jež mocí vábívá, a předc zbožnou úctou velívá, kdy se blíží zpupnost odhodlaná.

Věčný mír jí z temna očí září, čarovná se, božská kryje báj za tou jasně usmívavou tváří. Ó jaks krásna, kněžno dívčích ctností!

Tebou zkvítá ideálů ráj, v němž se skvíš s andělskou minulostí!