Zlatá Praha.

Kolébko má – ty slávy věštkyně, Ty rekův slavných velká mohylo! Tak tebe miluji já jedině, jak jiných měst by v světě nebylo.

V Tobě zrozen, kojen i odchován – chci v Tobě jen zas býti pochován – ó zlatá Praho má! Ty’s srdcem naší drahé otčiny,

Tebou se proudí jasná její krev; Ty’s duchem drahé duše matčiny, Ty života jejího jarý zjev. Až ty budeš jednou se ve hrob klást –

pak zemře jistě též i drahá vlast; ó zlatá Praho má! Tys na plesy praotcův zřívala, Ty slávu jich jsi sdílela i žal;

Tys na boje jejich se dívala i modlila se, lev když bojoval. když s Hory Bílé teskný zazněl šum, zoufale zvedla’s rámě k nebesům,

ó zlatá Praho má! Ty’s sídlem králů byla vznešeným, kdež rádi oni vezdy dlívali, kdež vítězství nad vrahem zmoženým

v posvátných chrámech Tvých slavívali. V Tobě se kryla jejich oslava, koruna to Svatého Václava! ó zlatá Praho má!

Ty v prvotní se dosud kráse skvíš, ač týmě Tvé již kryjí šediny, Ty dosud cítíš hrdě to, i víš, žes slávy naší pomník jediný;

že dosud nejkrásnější z měst jsi všech, že s pýchou k Tobě dosud hledí Čech – ó zlatá Praho má! Jen dlouho vlasti stůj na ozdobu

a městům českým pravou matkou buď; nedávej je ni sebe v porobu, hrdinskou pýchou plň jich věrnou hruď; žes srdcem vlasti, na paměti měj,

čistým jí ohněm ňadra rozhřívej, ó zlatá Praho má! Jen dlouho stůj a jasnou svoji zář po šíré vlasti rozlévati hleď;

nehanob cizím šklebem svoji tvář a Čechům českou dávej odpověď! Pomni, že tak jen budeš vznešená, od synů vděčně pak velebena –

ó zlatá Praho má!