Tys nejdražším mi pokladem
celého světa toho –
jsiť jako růže milostná,
jen nepíchej tak mnoho!
Nevím, s čím bych tě porovnal,
by nikdo neřek' „oho!“
Jsiť jako zefyr líbezný,
jen že si foukáš mnoho!
Svým kouzlem musíš omámit,
ty drahá, nevím koho –
jsiť jak potůček bublavý,
jen nebublej tak mnoho!
Přiletla jsi mi z háječku
ty času za onoho,
jak slavík sladce klokotný –
jen „netluc“, ach, tak mnoho!...