Nic člověka v světě
více nepovznese,
jak kdy za velikou
ideou se nese.
Tu si přeje každý
jen tak dlouho žíti
až by ji co slavný
skutek mohl zříti.
Jako matka robě
k ňadrům svým ji vine;
se vší horoucností
lásky své k ní line.
Na všecko pak téměř
v světě zapomíná;
na ni jenom myslí,
o ní jenom snívá.
Ona všecky slasti
jemu nahražuje;
ona jiný svět mu
v duši vykouzluje;
on pak celý svět ten
jako Tvůrce řídí –
jaký div že nebe
svoje v tom on vidí.
Co je hvězd planoucích
nočním na blankytu,
tolik ideí mu
ňader ve úkrytu.
Ty se všecky točí
kol té velké, stálé,
jež jim dává světla,
záře neskonalé.
Nic člověka věru
více nepovznese,
jak když za velikou
ideou se nese.
Ta jen může ducha
v pravdě ušlechtiti,
ta jen ráj na zemi
jemu vykouzliti.
Ta jen naučí jej
velkost božstva znáti;
i co vznešeného
v světě milovati.
Neboť můž’ – na příklad –
sladší vášně býti,
než chtít drahou vlast svou
z jařma vyprostiti?