Vlast naše velký, tichý chrám,
v něm vysoké oltáře
a národ v prachu kleče tam
na prsa sklání tváře.
To ticho dumné, hrobové
tak zbožné city rodí,
jak tušili by duchové,
že Bůh tu s námi chodí.
Oltáře velký bílý kříž
na černém rouchu kryje
a pohnutým kněz hlasem již
čte národa pašije.
Stranou pak velký, temný hrob
své hrůzy rozesílá,
pomník to truchlých, dávných dob –
hora to kletá, bílá...
Tam národ s čelem zastřeným,
s vzdechem se mutným kloní
a velkou okem skaleným
tu na zem slzu roní.
A líbá svatou onu zem
a prsty v ní má vryty,
jak by chtěl v bolu zoufalém
z ní vyrýt poklad skrytý.
Již dozněl čtoucího tu hlas
a národ ještě klečí;
jak by ho nehnal z chrámu čas
ni mocné slovo něčí.
A klečí v tichém modlení,
za slzou slza kane –
i čeká, až o vzkříšení
též jeho spása vstane!