Hle, žactvo v tichu uctivém
jak k Tobě vzhlíží s obdivem,
jenž’s s ním se sdílel o květy
moudrosti, spasné osvěty.
Nastává rozchodu již čas
domů se vrátí každý zas, –
co máme dát učiteli
my dobrému a příteli?
Čím šlechetníku zlata skvost?
Nic trvalým tu není dost;
zvuk vyzní, zvadne laur i květ
a s vlnou slovo prchá v svět
Však Tvoje slova vyznělá
působí dál, nezemřela,
rozkvetou v nás v šlechetný čin,
jejž požehná sám Hospodin.
A protož, vůdce vážený,
příteli, rádce milený,
žij blaze za své zásluhy,
„zdar“ volám Ti se soudruhy.