Známo, ač málo dosud říkadlo: „to by tak hrálo!“ nad jiné je přeci významnější věcí,
než by komu snad se zdálo. Dovolte, bych dle své zásady dokázal to několika příklady. Učeník,
ubohý to mučeník, nad nímž jako Damoklova šavlice visí mistrův potěh, paňmistrové pravice, právě má zas stůj co stůj
dostat výprask svůj, by se v pořádku vše denním dálo: on však mrštný jako ryba, věda, nepláchnout že strategická chyba,
utíkaje volá: To by to tak hrálo! – Rodičové pečliví o blaho dítěte, jak jich málo najdete,
milí vlastencové, vyhlídli mu dlouhou na cestu podle svého gusta nevěstu. Děvče slušné, ze slušného domu,
slušné také věno k tomu, jenom krásy, líbeznosti, mládí a pak jiných detto ctností poněkud snad příliš – málo.
Ženich, hoch pak do světa, kterýž teprv rozkvétá, podívav se na ni zostra, zvolá: „Vždyť to pouhá kostra!
tu si vzít? – to by tak hrálo!“ – Žena panovnice na muže má s kopce převelice, že jen jakživo
do hospod chce chodit na pivo, všemožně pak brání jemu v bezbožném tom počínání. „Jářku“ – volá muž,
„aby hrom tvůj jazyk už! vyčítat mi stále tu mou bryndu, sama pak si na svou ,cilifindu‘ týden celičký
zváti sousedky a kmotřičky, dávat tabuli, ještě k tomu cpát jim papuly buchtami a mandlovými rohlíčky!
Co by za to piva k službě stálo! Sama utrácet, mne pak žízní trmácet, aj – to by tak hrálo!“ –
Turci, kosi známí, na východě chtějí vládnout sami, a byť se tam děla hanebnosti celá
spousta, potopa, nechtěj' připustit, by Evropa do toho se pletla, reformovala
tam neb napravovala, nebo velkým koštětem snad metla. „Po tom, co my děláme, vám málo!“ Na to bratr Rus
praví jako starý bakabus: „Eh dyť nic! – to by tak hrálo!“ – Nás ubohé Čechy bez nadějí, bez útěchy,
ti, co vládli tu a krachovali, jazykem už dávno pochovali. Jeden docela se splet', chtěl to mít už za šest let;
jiným pozděj' se to zdálo – my však – hrom to ťuk'! pořád ani muk – žijem, zpíváme a pijem,
ku předu se derem, z dlouhé chvíle též se někdy perem, ale na smrt nemyslíme ani málo – kš! – to by tak hrálo!
Cookies on Poetry Cove