Tam na východě.

Tam na východě rudá zář krvavé věstí žáry a Evropa obrací tvář na děsné ony páry.

Co staletí již dřímalo jak blesky v mraku černém, to mocně teď zahřímalo tam v Stambulu zlověrném.

Duch dějin spěje času vstříc a k spěchu jej pohání, by srazil již ten půlměsíc, jenž slunci vzejít brání:

to slunci blaha, osvěty a posvátné volnosti, jež držel mrak ten prokletý v otrocké podružnosti.

I zdvíhá hlavu otrok Sláv a hněvem pěst zatíná; i zdvíhá miliony hlav a lesy rukou vzpíná.

K němu se družně staví Řek a sahá ku své zbroji, by staletý vybouřil vztek u turkobijném boji.

„Naprej!“ to bouřně hlaholí, „Naprej!“ to v skalách hřímá, až světu srdce zabolí a Turka hrůza jímá.

Jen jeden ještě velký boj, jen jednu panychidu a moři musí vrahů voj skrýt hanbu svou a bídu.

Již na východě rudá zář krvavé věstí žáry a celý svět obrací tvář na děsné ony páry.

Jak bouře vždy se blíž a blíž s Balkánu dolů řítí – jen jeden blesk, a v slunci kříž se nad ním rozesvítí!