Jen vesele! Ať pohár rozkoší přetéká dnes a žal ať lenoší! Rozum nechť spí; ty, šašku, vládu měj, a chutě blázni dál i směj se, směj!
Haha! – Tak plním rozkazů tvých spřež; anť smíchem tímto notně blázním též. Nech mentorství a hloupě moudrých rad! Můj rozmar dnes je skálopevný hrad,
o nějž se každý odpor rozkotá! Chci užit také trochu života, ne stále jen se všední prací nudit. Výskáš-li teď, tož budeš pak se trudit.
Smích sám si zvoní hrany řehtačkou; čím hlučněj zní, tím blíže před plačkou. Aj, jakou já bych měla příčinu, veselou zapřít dceru Evinu?
Jsemť mlada, hezka, mnoho přátel mám a ctitelův. Ba znám jich mnoho, znám! Jsou hubeni a nosí dlouhý vlas; ten štětec má, ten brk a smyčec zas;
pěkného lecos časem urobí; jen škoda, že si límce neškrobí a že tak málo jedí – Hloupý tlach! Hledajíť pokrm v umu, ve vědách!
Aj, dobré chuti! Trochu soli sem na mistrovský ten koncert s proslovem! Tu krajinku s tou tučnou travičkou napíchnem si pak také vidličkou.
To bude hostina! O styď se přec! Tyť mluvíš jako pravý hladovec! Mluv, znáš-li přátele též umění, jichž počet takřka není k sečtení?
Ty znám jak sebe! Chodí za tebou, jen když je ruce, nohy nezebou a chtěj' se bavit, smát a veselit, jinak prý nebudou se přátelit.
Vážného-li jim něco předneseš, tuť žlučí jim, ne srdcem otřeseš. Ó, jdi mi s těmi! Jak jsi přísný dnes! Však neruš trpkým slovem tento ples
a směj se zas! Ó běda! přeběda! Ta chudá „Umělecká Beseda“! Proč chudá, šašku? Pro hloupost, věř tomu: že má víc stavitelů nežli domů.
Toť pláč – ne smích! Jen omyl maličký; jáť sáhl do nepravé kapsičky. Ať hudba zní a hovor plyne dál! Ten chuďas usnul. Aj, kdož by již spal?
Jeť do svítání ještě času moc a vábna je a čarovna ta noc; pravý to obraz naší mladosti: jen hra a ples a žádné starosti.
Ty stojí přede dveřmi. Nech je tam; Zítra je vyslechnu a uvítám. Jeť mnoho jich. Vše jedno! Velké jsou a velkých odkladů též nesnesou.
Má dobrá vůle, síla bujará se o ně všecky jistě postará. Tak mluvíš vždy, jen abys mluvila! Letos jsi příliš pilna nebyla.
To, šašku, nekladiž mi za vinu a hledej tam, kde slušno, příčinu. Již spějme dál, tož k lepší zábavě. Kde rozum lidský skáče po hlavě!
Co zřím? tu někdo leží! Nechme jej – vyspává dnešní kvas; v to víru měj! Jeť stařec to a polozkřehlý již; snad schvátila jej života zde tíž.
A zde ta brána šedá, zastřená – co zlatý její nápis znamená? „Budoucnost.“ Což tě, šašku, zaráží? Ten muž zde u té brány na stráži
a hlídá ji, tož pro mne, bláhový, nebť budoucnost je má! Aj, kdož to ví! Slyš, on ti odpovídá! Bez ptaní! Nejspíš že mluví bloud ten ze spaní!
Ó věz, že bdím a mluvím z rozvahy! Jsemť mlada, starče, plna odvahy a cítím sílu v sobě nevšední. Jak mladý den, prv než se rozední;
sotva však sluncem na den dospěje, již klesá v hrob, jak světa naděje. Tak jsem i já – jeť tomu takřka včera – vykročil z brány té, tož z noci šera
v den života. – Co dítko milostné jsem světu nesl přání radostné a tisíceré tužby, záměry zajímaly můj život veškerý.
Chtělť jsem tak mnoho v světě dokázati; tak mnohé pouto bídy přetrhati a poroby, v němž tyran v krutém vzteku svůj národ dobrý svírá od pravěku.
Chtělť jsem ve tmářův černý blud a sen vrhnouti skvělou pravdy pochodeň a lidstvu k osvětě i zdaru, blahu, tou světa zmolou volnou razit dráhu.
Leč co jsem vykonal? – Než tužby moje dozrály v činy – u života zdroje zde sklesl jsem a z vnitra slyším hlas: „Dost žil jsi již – teď ve hrob klesni zas!“
Ó starče ubohý! Ba, ubohý! Neb žal mne tíží v duši přemnohý a vše, co blažilo mne v jitra zrodu, teď ztrpčuje mi bolest při odchodu!
Svět slaví hýřením mé skončení a nedbá dobrého v něm učení, že vše, co zrodil čas, i časem hyne; jak přišel, den i rok i věk že mine.
Ty, jížto pečeť ducha vznešeného vtisknuta na čelo, dbej hlasu mého a s každou času pídí moudře spoř, v ní nové myšlénky a díla tvoř.
Čin každý bude balvan žulový, jímž upevníš ty základ chrámový, tož chrámu budoucnosti své! Jen tak můžeš ji svojí nazývati pak
a zkvétati i v pozdní ještě době Uměnám k slávě, vlasti ku ozdobě!
Cookies on Poetry Cove