Nemožno dál – ta tam je síla má a dechu ubývá mi každým krokem; smrt sahá po mně chladným ramenem a tíseň strašlivá mi ňadra svírá.
Ó běda, běda, sám již za to mám, že v poušti této bídně dokonám! Ba ano, dokonáš, a to vším právem, nebť doprší co nejdřív lhůta tvá.
Co tísní pak tě v poslední té chvíli, je vědomí jen všeho, co jsi spáchal tu zlého, dobrého pak zanedbal. Aj pomni na to jen a žel již toho!
Co zanechals tu nesplněných přání, co tužeb, proseb, snů i nadějí! Jak mnohé zní ti v uších žalné lkání i výčitky, jež cenu ztrácejí,
anť přicházejí pozdě, pozdě již! Byť bys i chtěl se všech jich pozbavit, nic, pranic nemůžeš už napravit! Ó běda mně! Co musím slyšeti!
Zlou zkázou zaplavil jsi české kraje, bezčetné zničils statky, oběti a hrůzu nevídanou šířil kol; později strašlivou zas nákazou
rvals životy a mnoho šlechetných ti lidí padlo bídně za oběť. A cos dal medle za to v náhradu? Co dobrého jsi pro nás učinil?
Zda dovedls nás v přístav bezpečný, zda ukojil jsi dávné naše žaly, zda vyplnil jsi vroucí naše přání a vrátil nám, co naším bývalo?
Zda dostavěl jsi, co je započato, zda usmířil jsi, co je rozhněváno, zda vykonals, co tobě uložíno? Nikolivěk – a proto žalně zmírej –
vědomí klidné, čisté nesprovázej tě v lůno věčnosti, v tvůj temný hrob. A jak pln nadějí byl příchod tvůj, tak bez naděje hyň a odstupuj!
Nechtěj mu lát – nechť v míru skoná již, i pomni, že i tvé dni sečteny a běda tobě, v poslední-li chvíli předstoupí před tě tvoje svědomí
a takto do duše ti pozahřímá! Jeť právě zlem to pro vše ve světě, žeť krátký všemu jenom život přán. Co je to rok? jen malá času píď!
Sám člověk, jenž jich přečká celý řad, přemnohé nechává tu rozděláno i zanedbáno, k čemu nestačily buď čas, buď síly, nebo schopnosti.
Nechtěj již lát – radš sobě příklad vezmi! Každý se v kruhu vlastním porozhlédni, v kde co vadí, kde co zanedbáno, kde co je žádoucno neb potřebno,
hleď v pravý čas vše ještě napravit. Kde vlastní síla tobě nedostačí, spolči se s druhem rovna smýšlení neb v bratrský vstup jiných druhův kruh,
jenž spojili se k zdárné činnosti čarovnou, růžnou páskou svornosti, kterážto divy činí jako bůh! A vše, co vlasti k spáse, na oslavu,
co člověčenstvu nebo národu neb rodině je k blahu, ku prospěchu, se snahou úsilovnou každý čiň, by požehnal ti bůh v tom hospodin!
Pak radostněji bude každý mřít a zesnuv, v lidstva paměti dál žít!
Cookies on Poetry Cove