Slyšte lidé, ach, co vyvedl
jeden mladík z kolatury zdejší,
jejžto démon lásky posedl,
tak že zaplál vášní nejkrutější.
Jednoho dne, tuším v neděli,
vyznal jí svou lásku nejvroucnější;
ona ale řekla: „Příteli,
škoda, že byl jiný čipernější!“
Zoufalý odtamtud vyrazil
v ňadru nesa spoustu nejstrašnější;
koho potkal, toho porazil,
v očích svých noc maje nejčernější.
„Ha – svět celý činem poděsím,
nad nějž není hrůzy krvavější!
Na kandelábru se oběsím,
ano, to bude to nejmoudřejší!“
Brzy úmysl však změniv svůj
k řece spěchá, v náruč nejchladnější
vln chtě vrhnouti se stůj co stůj,
aby skončil muka nejtrapnější.
„Ne, ne – jinak život dokonám!“
zvolá v zoufalosti nejděsnější –
„vlaku pod kola se vrhnu tam,
není nad to smrti hrdinštější!“
Brzy však se vrací z nádraží,
smrti spůsob hledá příhodnější.
„Což ti, brachu“ – vece – „překáží,
volit kuli, smrt to nejrychlejší?“
Hned zas revolver však zahodí;
ještě jednou spěchá k znejmilejší,
znova prosí, dobře pochodí,
ožení se – – čin to nejhroznější!