Byla jedna matka
těžce sužovaná,
stíhala ji krutě
krutých losův rána.
Byla jedna matka
s sirotky po boku,
s věčným v ňadrech žalem,
s věčnou slzou v oku.
Ještě na té hoře
hrobní roste kvítí
a již nová bouře
v šírou vlast se řítí.
Ještě na té hoře
krve nach je znáti
a již nové proudy
musí půda ssáti.
Strašlivé se v Čechách
rozzuřily boje,
padaly jak klasy
českých synův voje.
Matko milovaná,
jaké to máš štěstí,
že i za jiného
musíš rány nésti?
Kdybych mohl, vlasti!
na ňadru tě skrýti,
chtěl bych s tebou odtud
daleko zajíti.
Jíti tak daleko,
až bych došel kraje,
kde svobody prápor
jasným vzduchem vlaje.
Tam bych s ňader složil
svoji vlast předrahu
a jí v srdce vložil
zlatou naši Prahu.
Tam bych čárným kruhem
drahou vlast obtočil,
aby žádný cizák
do ní víc nevkročil.
Nelkej, vlasti drahá,
nelkej pro své děti,
vždyť se krví jejich
chrám tvůj znova světí.
Vždyť jimi jen splácíš
velké otcův viny,
jenž cizáka zvaly
v kraje Libušiny.
Tiť nemohou v hrobě
pokoje dojíti,
že chtěli svůj věhlas
z cizí číše píti.
Tiť nemohou dojít
nadzemského blaha,
že na Tě poštvali
úhlavního vraha.