Smrt genia.

Jest čirá noc, tak čirotemná noc, jak v odsouzence ňadru zoufalém; jak v lebkách lidu, jemuž vyšší moc, by v otroctví setrval nekalém,

pochodeň osvěty a svobody rve z rukou, zlé se bojíc nehody. Jest čirá noc, tak ďábločerná noc, jak v duši lidokupce podlého,

jenž zrádně tvora sobě rovného za mrzký groš vydává v krutou moc a jak by neznal jiné odpovědi, Božímu hněvu drze ve tvář hledí.

Jest čirá noc, jak v tmavém žaláři, v němž na řetězu lidská bída úpí a s blbou šíleností ve tváři zákon i lidskost, svět i Boha tupí,

řkouc: proč jsem ve prach na svět hozena? Což nejsem také z Boha zrozena?! – – Tak temno vůkol v tiché krajině; tam z podkrovní světničky jedině

svit lampy bledé světu zprávu dává, že se tu žal ni rozkoš nevyspává. Tam vstupme. – V křesle hadry vystlaném spočívá muž tu v šatě zedraném;

v pravici skleslé pero drží maně a čelo skrývá v hloubi druhé dlaně. Snad spí? Na stole před ním papír leží. Snad něco psáti chtěl a šlo to s těží?

Snad unaven již světa trampotami, ve spánek klesnul vnadný vidinami? Vlas pološedý vroubí bledou tvář; zapadlé víčko tlumí oka zář;

a ústa slabým dechem rozechvěná úsměvem blahým zdaj’ se ozdobena. Snad sladce o tom sní, o čem chtěl psát? Domácích bůžků dlužno tu se ptát

a ti ochotně šepotnými slovy o muži tom nám následovně poví: Toť tichý genius, jenž světem zlým otřásal mocným, božským duchem svým

a jedním bleskem z hloubi svého čela k úžasu budil pokolení celá. Mnoho byl bídy, strasti přetrpěl; mnohdy se hněvem, studem těžce rděl;

mnohokrát ve prach, bláto zašlapán, za lidstvo celé krutých snášel ran. Ba není zla, jež by byl nepoznal! Vším zrazen, co jen v světě miloval,

ba stíhán u víře a cti i ctnotě utrpěl málem, co Bůh na Golgotě. O čem chtěl psáti, sám to nevěděl. V své učenosti hloub se zahleděl

a jako potápěč tam perly lovil; nadarmo však si pero přihotovil. „O čem mám psáti? – vzdychnul z hluboka, „mám na kůň vsednouti si s vysoka

a velkou dějin knihu otevřít? Budiž! Však hle – co tu již musím zřít? Vedl mou ruku šašek bezhlavý? Zřím krále utěšené zábavy,

jenž z oken svých nedbaje poklidu za noci krásné střílí do lidu. Obrátím list – tu s vřeskem opět král vlečen před krutý lidu tribunál

a nemoha pomoci svému synu, korunou, hlavou splácí otcův vinu. Pryč s listem tím! Zde zřím, jak národu rve národ jiný řeč i svobodu

a kopá jej a trýzní do umdlení a světu lže, že již ho více není. Tu vrah zas po zločinu krvavém útěchy hledá v slovu chvástavém

a ruku, jížto sklátil šlechetníka, posměšně zdvíhá k trůnu Slitovníka. Co o tom psát? – Z těch pekla pokusů narobit básní, dramat, eposů,

kde z každé řádky krev by řinula a Bohu, lidstvu, sobě klnula? O nikoliv! Kéž bych moh’ vyrvati ty listy z knihy dějin vznešených

a místo skutků těchto zvrácených tam velké skutky lásky vepsati! Mám jinam sáhnout ve své vědění? Zde věda jest, jež lidstvo zdravit má.

Škoda, že málo ví a jedy zná, jichž užívá ku svému léčení. Zde věda práva – vlastně bezpráví; lacině mluví, draze rozpráví

a jako rytíř bez bázně a hany jest hotova zastávat obě strany. Zde věda, ježto s vírou kramaří! pobožný úškleb nosí na tváři

a takovou má božstva zálibu, že ctí je v každé sukně záhybu. „Zde věda řídit stát a národy; ukrádat světla jim a svobody

a by předc ňáké potěšení měly, hráti jim k tanci bodáky a děly. Tu věda kupčení a úvěru; má lží i set u velkém výběru;

při tom však stále strachy umírá, že se jí někdo do kněh podívá. Co o tom psát? – Mám sčítat slzy snad, jež od pravěků z očí lidstva tekly?

Či panychid těch opěvati řad, jichž narobil si fanatismus vzteklý? Mám soudů akta z novu přehlížeti, bych odkryl právních vražed tajemství;

bych křivých přísah, soudcův šelemství a prodajnosti zvěst moh’ vyprávěti? Či sáhnout snad do víru života a urvat kus té hmoty slátané,

od filosofů „světem“ nazvané, jež nucených po drahách kolotá? Co zřím? Nahoře přepych, nádheru, vybraný vkus a vášeň surovou –

a dole bídu s prací obrovou, chleb drsnatý a lesklou sekeru. – O čem pak psát?“ – I hloub se ponořil v hlubokou tůni děsných vidin svých;

tu spánek ducha jeho pokořil a uved jej do rájů blažených. Přistupte blíže, zbožně, zbožně však a na tu jeho tvář upněte zrak.

Vždyť božstvo samo často k ní se blíží a s radostí se v její kráse shlíží. Jak hrdě pne se zde ten bílý štít, jenž čelem zván a za nímž ducha skryt!

Jak říši duchů zdá se vyzývati, by titánský s ním boj šla bojovati! Ta tváře bledá, bídou zmořená zdaž pro genia není stvořena?

Zdaž není psáno na ní úbělem, žeť nezrozena v žití veselém? A ústa, stvořená tak k mluvení, jak orla peruť k letu nad oblaky

a mocná stahovat i plašit mraky, šíříti děs i tiché modlení! – – Tak leží zde v svém šatě zedraném, na křesle bídou, žalem vystlaném;

v pravici skleslé meč svůj, pero svoje drže jak vojín, jejžto nesou z boje. – Jest čirá noc, tak čirotemná noc jak v pekle tom, jež s božstvem válku vede,

slabému lidstvu zlaté sítě přede a v každém dobru jeví svoji moc. To genia i v dlouhém boji sklálo a v děsný ples se nad tím rozesmálo.