Parbleu! slečna Angelina,
to je ňáké stvořeníčko,
zázračné jak kořeníčko,
od paty až do hlavy
chlouba svého pohlaví,
krátce říká se jí „Lína“.
Ráno zvedá se jak zora
hezky zvolna z lůžka svého
vábného a příjemného,
samé „ach“ a „saprlot“,
hlavu plnou papilot,
béře na klín Amidora.
K polednímu vystrojína
nejvkusněj dle „Penelopy“
spěchá s „mama“ na Příkopy,
„rouge“, hle její tvářinka,
hlava samá „lokynka“,
spodek velká krinolina.
Odpoledne, když je káva,
tu se sejdou na klevety
všecky kmotřinky a tety,
nejrychleji Angelin
repetí a klepe mlýn,
ostatním takt vůbec dává.
Večer sedí pěkně v loži,
kukátkem hrá na vše strany,
mužským srdcím zvoní hrany,
šušlá, zívá v sídle Mus,
nebaví ji hra ni kus –
dlouhá chvíle jen se množí.
Po večeři Angelinka
vlasy, zoubky, jiné vnady
složí pěkně do hromady,
zavře stolek, shasne svíc,
vzdychne – zívne – a nic víc –
ticho, světe, ona spinká!...