Ráčili jste prý mne volati? Že ne? Pak to byla pouhá lest těch, kdož chtěli mne sem dostati a jež boží za to stihni trest!
Když tu však již jsem, ďas to vem! Mohu tu i chvíli zůstati – račte laskavě jen udati,
oč se smím as pokoušet, jakou látku si mám obrati? Prosím – račte poroučet! – Pozoruji cos,
jak by vám to bylo toute même chose; nuže bon! když nechcete udat mi, co mluvit mám, budu povídat zde vám,
co se na jazyk mi připlete – ať mne rarach sám! Hle, tu párek, ona bohyně, on božídárek,
jenž ji láskou souží, po ní vzdychá jen a touží, pro ni plápolá a hoří, lyriky své výlevy ji moří:
„Aspoň hubinku dej na oučet, ty mé slunce, ty mé zlato!“ Ona čtveračivě na to: „Račte poroučet!“ –
V městském sadě kdes neb na zahradě děti sobě hrají, dováděj' a hulákají,
jak to děti vůbec znají; pár jich obroučky též hází na oko dosti vysoko,
až tu jedno padne do nesnází pacholátko jako cibulátko – zatočiv se trochu pitomě
kotouček mu uváz' na stromě. „A jé – ááá –“ v kole dítek hned se rozléhá, díl jich chrabře dále skáče,
druhý div se s hochem nerozpláče, jenž tu na strom nemalý hledí všecek zoufalý. V tom jak zavolán
nachomejtne se tu pán zcela neznámý mezi dítkami; bez všech rozpaků
chytí tucet ho těch čtveráků prosíc s nehody své výjevem: „Pane, vjezte nám tam pjo ten objoučet!“ Pán dí s úsměvem:
Račte poroučet! – Na domácím plesu, pomyslím-li na to, hned se třesu, mladík elegantní,
hezký, intresantní, k tomu vtipný, amusantní, aby zasloužil si večeři, k matce musí se i ku dceři
dvorně chovat, ochotně ji obskakovat jako pudlík, jenž se učí „aportovat“. Dívky, že jsou všecky zadány
na jiné již galány, nezbývá mladíku nežli kousnout do šťovíku, zvolat z nenadání:
„Směl bych prosit, milostpaní, na tu čtverylku?“ Dáma teprv za chvilku po zdráhání
všelikém i upejpání praví: „Ale, pane, musíte mít slitování, když se zmatek stane!
Budu-li snad chyb se dopouštět, jež by mohly vadit, musíte mi radit!“ „Ó – Ó – prosím – račte poroučet!“ –
Bitva strašná zuří; děla hřmí a zadovky, venclovky a krnkovky rachotí až strach,
jak když sype hrách; „morituři“, to jest vojáci, vrahu vstříc jenž burácí,
nešetříce života ni zdraví, k útoku se staví. Trumpeta jak z mrtvých buditele hlas zní velitele,
jenžto kdesi vzadu hledí na tu velkou promenádu. „Nepřítele v boku napadnout, na krok necouvnout,
byť by muže nezbylo ni z obou čet!“ Račte poroučet! – Páni Maďaři, známí šprýmaři,
vzdor své pýše s druhou polovicí říše z nenadání obnovili narovnání.
„My to sice nepotřebujem tak nutně – (ač jim v kapsách vypadá to smutně převelice!)
ale z dobroty nám vrozené obnovíme smlouvy takto stvrzené: Ze všeho, co máte, polovic nám dáte,
a až nebudem nic mít, neboť musíme přec „nÓbl“ žít – budem z vašich sobě kapes vypoučet“ – Račte poroučet!
Cookies on Poetry Cove