V křesle měkkém jako mech,
nohy dlouhé, krátký dech,
odpočívá starý pán
v kouzelné sny vkolébán.
Pojednou mu cosi v duši
nebeský ten poklid ruší,
takže milý fotrle
vrtí sebou nevrle.
Co jej bolí, co jej píchá,
proč tak romanticky vzdychá?
Snad se mu o něčem zdá,
či jej tíží můra zlá?
Uhodnout se to snad nechá:
mysleme si Staročecha,
jejžto trápí ve snu bleška,
hezká, fešná Mladočeška.