Poslední Čech na marách již,
ej, slyšte, jak vše jásá!
„Honem sem lopatu a kříž!“
někdo tu hlučně hlásá.
„S ním rychle, páni, v chladnou zem,
sic věčně se ho nezbudem,
jestli nám z mrtvých vstane!“
„„Hej, jářku, vzácný pane,
koho pak, smím-li se vás ptát,
tak zčerstva chcete pochovat?““
„Ten, jenž tu leží,“ nazpět zní –
„je, pane, Čech, tož – poslední!
Až spočine on v hrobě,
toť oddychneme sobě!“ –
Div nevypuk' jsem v hlasný smích,
Bůh odpusť mi ten hřích!
leč vážně na to v spěch
dím: „„Zda-li jest to ale v skutku Čech?““
I sbírají se důkazy
a činí sháňky, dotazy,
by důkaz dán byl se stran všech,
že ten zde byl – poslední Čech.
Leč facit – jak jsem tušil hned,
že z pánův každý strašně zbled',
a studem pak se červenal,
když zpravodaj referoval:
„Ten, na marách co leží těch,
jest v skutku, a to pravý, Čech,
nebť z pračeského rodu je,
„Jan Poslední“ se jmenuje“ –
„Wie heisst? Poslední! – Grosser Gott,
so ist der Letzte noch nich todt?!“