Pomněnky.

O krásné sny, ó blahé sny, sny radostného mládí, zpomínka na vás odsud vždy mne v dálné ráje svádí.

Tam bloudím s srdcem blaženým a k pomněnkám se skláním, jež k sobě zvou mne mileným svým tichým šepotáním.

Kdes mládí mého milostná ty dobo snů a hraní? Kdes chvíle ty přeradostná matčina celování?

Kde jste, vy druzi milení, s nimiž jsem sobě hrával? Kde jste, motýlci ruměnní, za nimiž jsem se hnával?

Nic v pozemském nás životě tak mocně neblažívá, jak sirotkům kdy v samotě nám láska hruď zahřívá.

Tuť srdce s celým srdcem svým se k bytosti té vine, a ňadrům bolem stísněným hned nebes rozkoš kyne.

Však běda – ach – kdy v hrdosti se od nás děva točí – běda – kdy ve chrám milosti nám ďábel pýchy vkročí!

Tuť mžikem ráj náš ztroskotán se k nohoum našim ssuje a duch si ve prach pošlapán úšklebek opakuje.

Kdo nezakusil lásky žal, ten šťastným můž’ se zváti; kdo nikdy láskou neplakal, ten může vždy se smáti.

Nechtěj však nikdo srdci lát, jež v lásky žáru hyne – jinak tě věru ani kat si k srdci nepřivine!

O přátelství – snů mladických ty růžotkaná pásko, ty dcero duší panických, mládcova první lásko.

Jak tebe vroucně pěstuje, než klam mu sny ty zvrátí; jak vše ti mile věnuje a vše chce pro tě dáti.

Tu přítel však se milený pojednou v zrádce změní, a v blankyt mraky zkalený ráj zvrátí tvého snění.

A ten, jejž tak jsi miloval, pro nějž jsi chtěl i mříti, tvou lásku k lidstvu pochoval, nechtě ti bratrem býti.

Tu oko tvé se zakalí, v něm slza žalu plyne, srdce se v smutek zahalí, a teskně k ňadru vine.

I prchá, krok-li uslyší, bojíc se lidí zrádných – – a než se bol ten utiší, dlíš v rukou smrti chladných.

Za mládí jaré svobody neznal jsem jiné slasti, než znát se učit národy, jich bohy, řeč a vlasti.

Pilně jsem povždy studoval, kdo z nich je nejšťastnější, a hle – když jsem domudroval, byl to ten – nejhloupější.

On neznal krásy vlasti své, ni krásy mluvy svojí; on žil ve věčné temnotě jen vášním svým a boji.

A když ho soused podmanil, nezalkal pro svobodu, mžikem se v jiný proměnil, a bylo – po národu.

Nejnešťastnější pak, co žil, byl národ jarý, mladý, jenž k slávě se byl narodil a znal své vlasti vnady.

On znal i kouzlo svobody a svatá práva svoje, i zmužile prv s národy se pouštěl v svaté boje.

Leč když ho soused podmanil, tu pozbyl on své síly, zapomněl, jakým druhdy byl, své strážné ztratil víly;

a tiše jen v své porobě povzdechy k nebi sílal, nevztýčiv se ni v hrdobě, kdy drzý vrah mu spílal.

Nad tím se duch můj zatrudil, jak bych byl synem jeho, zaň prosil, by se probudil, a ze sna povstal svého;

jej přivinul jsem ku srdci a zlíbal jeho líce – – národ pak, tak se zdálo mi, nepovstal nikdy více!

Byl však to jenom trudný sen, zač nebi díky vzdávám; vždyť milený pak národ ten v bdění teď nepoznávám.

I vidím, jak on spoutanou svou ruku k nebi zdvíhá, kdež se mi na uvítanou zář růžná spásy míhá.