Ticho všad – lid sotva dýše,
v smutku tone celá říše,
nikdo an se nenadál,
roznemoh' se král.
V lékařů, dvořanů davu
zoufale vše věsí hlavu,
každý hádá,
marně spřádá,
jak by nejlíp šlo,
odvrátit to zlo.
Přivolaný žrec
praví: „Kletá věc!
Těžce pán můj churaví!
To však pravím tobě svatě,
šťastného že člověka tě
košile jen uzdraví!“
Ihned vyslanectvo skvělé
rozjíždí se na vše strany
hledat předmět předepsaný
po králově říši celé.
Mnoho krajin, mnoho lidí
pátravé jich zraky vidí,
též i jazyk bez ustání
po šťastných se lidech shání;
dlouho marně však
pátrá čich i zrak –
vidět všade jesti,
jaktě vzácné štěstí!
Konečně po honbě dlouhé
v chatrči tu lesní pouhé
štěstí úkaz jediný;
přebýváť tu míjen trudy,
trampotami, uhlíř chudý
v lůně četné rodiny.
Než se ještě po čem ptají,
nezvratný již důkaz mají,
muž ten v kytli uhlířové
právem že se šťastným zove.
Bez průtahu
ode prahu
oderve jej četa skvělá
nálezem tím šťastna celá.
Slyšet její ples již zdáli –
kolem trůnu všecko jásá,
že se blíží spása.
Když pak přivedou tu králi
jediného
šťastného hle poddaného,
žádá chorý ve své mdlobě,
dávné pánův po spůsobě
poslední kus roucha sobě
od uhlíře chudobného.
Dvořan s něho strhne šat
a hle tu je teprv znát,
jak to šťastnu býti, snadné:
ubožáček
Štěstěny miláček
košile aj nemá žádné!
Zda ta pravda milá
krále pozdravila,
nepovídaj' svědci – –
možné však to přeci.