Krásná letní noc se sklání
nade zlatou Prahou;
na blankytné nebes báni
putuje svou drahou
luna bledolící,
líbající
stříbrnou svou září
ctihodnou tu metropole tváři,
Vltavu i, Labi v náruč spěchající.
Zamyšlen tu kráčím
po tom velikánu,
kamenném titánu,
otec Karel jejž nám zbudoval;
v dobu pak, v níž panoval,
v myšlenkách se stáčím.
Zpomínám té slávy,
královské jež hlavy
věnčila kdys skráně,
na nichž dlelo požehnání Páně.
Skláněje se dolů,
naslouchám i spolu
šplounání vln hravých,
temně šepotavých,
o čem as potají
sobě povídají.
Zajisté že stesky
jsou to na krutý ten osud,
jakýž stíhá posud
ubohý náš národ český!
Zajisté že lkají,
potichu se ptají,
kdy as v blaho změní
odvěké se naše utrpení?
Přijde-li přec spása,
jižto tolik věštcův hlásá,
přijde-li as v pravém okamžení
k osudných těch zmatků rozuzlení
nějaký ten velký Alexandr?
V tom se hlas tu ozve mrzutě:
„Nenahýbaj se tak přes ten klandr
a jdou radš už domů na kutě!“