Paní hospodská „u Bořitů“
takto kárá strejčka Dopitu:
„Jářku, kmotře, půlnoc už se blíží,
nikdo tu a mně se očka klíží,
jakž pak, abyste si ňáký krapet ten
nechal na zítřejší den?
však vy zapomenete naň s tíží!
Pro dnešek
odpusťte si už ten džbáneček!“
Kmotr jako rozvrzané dudy
hučí: „Ah co, jděte ke všem všudy!
Blázen, na zítřek kdo civí!
Zítra, kdo ví, budeme-li živi?
a když budem, na rozkoše,
kdo ví, budem-li mít v kapse groše?
A byť bychom měli, co kde je,
kdo ví, zda-li nám kdo naleje?
A byť nalil každý všude,
kdo ví, moc-li toho bude?
Dejme tomu pak,
že by toho byl i capart ňáký,
kdo ví, bude-li to k čemu taky?
Být pak nejlepší to ,křen‘,
co kde v světě jen,
kdož ví, bude-li nám ,bráti‘ tak
jako dnesky?
Protož marné všecky třesky, plesky
o zítřku a kdo ví čem –
jářku! Ještě jeden! Čert to vem!“