Napadlo kdys stařičkého pána boha –
(svědectví jsou o tom mnohá),
z rána, na nebi kdy měsíc zhasl,
navštíviti známý Hessen-Kassel,
aby viděl, jak tam lidé zrají
a jak se asi mají?
V přestrojení za krajánka,
nebo podobného pánka,
světů pán se sám tam dopraví,
na náměstí pak se zastaví,
študenti kde ňácí
provádějí jakous demonstraci.
Hluk a pískot, vřava,
jak se v konštitučních někdy rájích stává,
se všech stran se v uši hrne,
Perun sám že trne.
V tom když dívá se tak na ten „rajt“,
přisype se náhle policajt,
zašrumaří
s úřadní naň tváří:
„Hier nicht steh'n!
Auseinandergeh'n!“
Perun, v tomhle ještě neviňátko,
nad tím zarazí se krátko,
načež s úsměvem pak vece:
„Divná věc – já přece
lecos dovedu,
ale tuhle tohle jakživ nesvedu!
Kterak rozejít se mám,
když jsem tu jen sám?!“
„Keine Ausflücht – nicht viel reden!
Wir sind nicht zum Jux für Jeden!
Auseinandergeh'n
oder man wird seh'n!“
Ďas to Perunovi pošeptal,
tenkráte že něco zareptal,
takže prudce
spravedlnosti se octnul v ruce.
Marné omlouvání,
legitimování:
„Příteli, vždyť snad mne znáš!
já jsem bůh a otec váš!“
Strážník neřek' na to nic
nežli: to by mohl každý říc'!
načež v krátku
Perun sám se octnul v chládku,
až až nad tím žasl,
jaký „ráj“ to je, ten Hessen-Kassel!...