Panstvu.

Panstvo světa, panstvo hrdé, odpusť, že se též ozývám, z hluboké že níže svojí k výši Tvé se vzhůru dívám.

Jeť mi, jakbych z hrobů hlasy otcův spících v píseň sbíral, jimi pak Tvé srdce tvrdé lidu Tvému pootvíral.

Slyšelo’s kdy krásnou báji o hřbitovním, hrobním kvítí, pod nímž žebrák – jak se praví – knížatům se rovným cítí?

Hle! zde černých křížů mnoho, každý jiné jméno hlásá – nad plebeji však tu jenom truchlá vrba vlas svůj střásá.

Hroby Tvé jsou také hroby; i v nich zhaslý život dřímá, i v ně k poslednímu soudu „Vzhůru!“ s nebes hlas zahřímá.

Leč kde jsou ty panstva hroby – šumí zdálí truchlé znění: – Chtěli prý i po smrti být od té chátry odloučeni!

Mrzká pýcho! Lesklým rouchem tvým se vetchá bída září; choroba pak, strast a mdloba pod malbou tvých hrdých tváří.

Proč jsi jenom panstvu dána? Proč o tobě chuďas neví? Tam se smrt a bledé stíny, život zde a síla jeví.

Čím as prospěti chceš světu, vyzáblá ty, bledá paní? Chátra můž’ se za vlast bíti, ty jen – modliti se za ni!

Chátra rukou, ducha silou vlasti zdar a blaho strojí – ty pak můž’ jí věnovati jen tu bídnou záři svoji.

V lidu moc a zdar i síla – v tobě ospalost a mdloba; v lidu svoboda a volnost – v tobě plazivá poroba.

Bodrý lid se k světlu dere, ty pak v stínu lóží klímáš a když k činu heslo hřímá, líně ruce s očí snímáš.

Mrzká pýcho! Hle, jak v bázni před lidem se chvěješ celá? Což jsi lidskému ty citu na věky již odumřela?

Opusť panských srdcí hrady, skryj již lesklou svoji bídu a s mlhavé výše svojí sestup k pokornému lidu!

Slyš! poznovu hlas zaznívá; z hřbitova to temné znění; praotců to hlasy tobě šumí dobré naučení:

chorobná že tvoje mdloba lidu sílu nepodrtí a že, byť i jinde dřímal, roveň pán nepánu v smrti!

Panstvo světa, panstvo hrdé, slyš tu moji tichou píseň; setřes se bran srdce svého dusivou tu zmaru plíseň.

Znej se k vlasti, znej se k lidu, skloň k nim hrdé svoje hlavy – Věř, že zhyneš bez paměti, pakli lid tě neoslaví! –