Hudba dar že nebeský je, v němž se sladké kouzlo kryje, sestrou že je poesie, srdcí těšitelkou,
vášní krotitelkou, duší jemnitelkou, čarodějkou mocnou, velkou – kdož to neví z vás?
Rovněž známo as, že je zpěv sladkojemný, vábný, tklivý, touhyplný, náruživý,
rozmarný i čtveračivý, dumný, zbožný taky a bůh sám ví jaký ještě zjev –
zvláště klokotá-li v hrdýlku jako andílků spanilých a luzných děv – – to slýcháte
i čítáte, moji milí, každou chvíli – toho musím já se stříc';
úlohou mou tedy bude, abych dle své síly chudé pověděl vám něco víc, než co číst i slyšet všude.
Prosit musím o shovění jen, nebude-li výklad ten snad tak poetický, jak kdy básník opravdický
v struny sáhne svého varyta; hledámť v tom svou hlavní oporu, aby v pestrém rouše humoru pravda čistá byla ukryta.
Tolik do úvodu na vespolnou shodu. Jednodušším že je zjevem, počnu, drazí, zpěvem;
při čemž ihned říkám, s důrazem i podotýkám, že co zpěvem slove, bývaj' mnohdy divní hlaholové,
na obtíž jen sluchu, jimžto klne každý v duchu, kdo má, jak se sluší, spořádané uši.
Nejprve se osmělím a zpěv rozdělím v nelidský a lidský v té as míře,
člověk zpívá-li či zvíře (ačkoli se může stát i sám člověk nelidským v tom mnohdykrát); dále v ochotnický
čili neumělý a pak ve umělý čili artistický. – V zvířecí že společnosti
znamenitých pěvců dosti, jichžto zpěv každému po chuti, přizná každý jistě, uvedu-li na tom místě
zpěv jen slavičí a labutí, necekaje ani o bravúře, o koloratuře kanárčí, skřivaní,
aniž špetna cosi o virtuositě kosí – jsou však mnozí za to přeubozí
pěvci zvířecí, jež aby – – jmenuji jen kočky, kohouty a žáby. Známy všady jsou ty noční koček serenády
od pramámy již i pratáty, „sÓla“ kohoutí i žabí kantáty a co recensent já řádný konstatuji tady,
pokrok že se nejeví v tom žádný – dnes jak včera mňouká, kuňká, kokrhá syn i dcera.
O jiném snad zpěvu zvířecím, skopovém neb telecím, výklady tu činit neb třeba jen se zmínit,
byl by věru hřích jeden z největších. Protož bez úlevy na lidské hned přejdu zpěvy.
A tu bychom měli především zpěv neumělý. Poněvadž ho mnoho, následuje z toho,
že to musím krátce vypravit, nechci-li vás k smrti unavit. Nuže – všickni víte, kterak zpívá dítě,
když si hraje; též i chůva stará nebo mladá, když už hajá, dadá, kteráž kolébá je,
a že těžké jsou to hračky, sama při tom „tluče špačky“. „Hajej, pupu, koupím cukru!“
nos až přes bradu jí padá. Mládež kterak zpívá v sadě na poli neb na zahradě, to nechť blouznící
vypisují básníci; s oborem mým ve shodě je, jak pijáci, „civil“ nebo vojáci,
zpívaj' rozjařeně v hospodě; špatným pivem namazány když se hlasy, tenoři i basy,
též i jiné kterékoli, rozbíhají se na vše strany, krákorají jako vrány, že to bolí,
jak by po jednom ti trhal vlasy. Ichuchu – toť zpěv, jenž by Satanův i hněv a vztek
zahnal na útěk! Pěkní hlasové, též i zpěvové jsou tři dráteníci
neb tři králové, když ti spustí venku před světnicí, že bys království jim daroval, aby jen šli o pár domů dál.
Krásně zpívaj' harfenisté v kaváren i třídě jisté, do nichž zřídka kdo si zajde, aby poslech' píseň o ztracené kajdě.
Vše to ale málo tomu by se zdálo, kdo by zaslech' diletantské zpěvy, jakýmiž si zbožný křesťan leví
sem tam kdesi u štatuí nebo na procesí. Jářku: Sed libera nos a malo! Krásný také zpěvu dar
(dobrému ač vkusu v zmar) vězí v stařenách i starcích, co se produkují na jarmarcích, majíce tu na papíře
věci nepodobné k víře, „malovány“ v hrozné míře – k čemuž podle noty známé zpívávají vždy to samé.
Jistých jenom zpěvákův genius se hudby leká, a to sic těch chudákův, křesťanův i židákův,
jižto po domech se potulují a tam prozpěvují nekřesťansky dosti svá recitativa secca,
hlasy, že by skalou zatřásly – ku příkladu: hadry, staré sklo a kosti! nebo: koupěj' podmáslí! Anebo též z jiné toniny:
písek! uhlí! drtiny! a pak k posledu „světové“ to: handrlevú! Dost již! z křesťanské k vám útrpnosti.
Krátce radš si zamelem o zpěvu teď umělém. Jako avantgardiérky vystrčíme chansoniérky,
ty, co hlasem nevyspalým, slabým, za to ale malým, s „přednesem“ však – sukní – dokonalým po světě vyváděj' svoje „verky“.
Však je znáte, třeba zapíráte! „Pif, paf, tralala, vive la compagnie,
pif, paf, tralala, vive la compagnie!“ K zjevům těm se řadí čtveráci, kupletní tak zvaní zpěváci,
buďtež „Tiloři“ neb „Štyráci“ nebo kabrňáci Vídeňáci – však je znáte,
třeba zapíráte! Hrozitánští v zpěvu netvoři venkovští jsou kantoři, jichžto „neutrální“ hlas
zpívá diškant, soprán, alt, tenor, baryton i bas – ať tím kdo chce v hrob se umoří! Všecka čest
proto pěvcům přisluší, kteří uměj' zpívat k srdcím, do duší, jimžto dáno jest na nejvyšší výši
v hudby, zpěvu říši znenáhla se vznést; jenž se dlouhá leta pilně snaží a pak teprv každé ucho blaží –
míním operní tím ty i ony solisty a primadony. Nad ty výtečnější síly jsou jen sirény a víly,
s těmito pak přátelští kůrové tam andělští, jenž prý zpívaj' nad vše líp i snáže – (budou mít dle toho nejspíš gáže!)
S tím jsem – toť se ví, hotov se zpěvy. Bude těšiti mne velice, zůstanete-li tu spolu
na mou kapitolu o muzikantech a muzice.
Cookies on Poetry Cove