Denně slýchati je stesky, že prý naše slečinky, demoiselles, frailinky, nerady tak mluví česky;
že jsou špatné hospodyně, do prádelny, do kuchyně že se nedívají rády, že radš mají promenády,
koncerty a bály, a tak dále – celé škály přežalostné jeremiády. – Co je příčinou as toho zjevu?
ptá se mnohý den co den; načež dím já: spůsob ten, jímž svět vychovává děvu; zvláště u nás, moji zlatí,
kde ta pravda „tuplem“ platí. Ne dost na tom, rodina sama že dost dítě kazí, aniť vlastenci ti naši drazí
doma jsou jen samá němčina – sotva že to dítko milé ku škole je spůsobilé, pošle se, ne bez „kvaltu“,
do kteréhos „anštaltu“, ne-li dokonce k slečinkám anglickým neb k Uršulinkám. Tam se němčina pak mele,
až to ubožátko celé v hlavě od ní zpitomí, českého pozbývá vědomí. Tu maj' „religionslehre“,
„sprachlehre“ a „naturlehre“, „zeichnungy“ a „schönschreibungy“, „stylübungy“, „rechtschreibungy“, „handarbeiten“, „conversiren“,
„turnen“, „g'sang“ a „deklamiren“, a tak dále, a tak dále, k větší matky vlasti chvále! Když pak tam se vyučivši
dospěje na „vyšší dívčí“, musí frajle Bibiana především kams do piana; tam se lecos brnkat učí,
čím nám pozděj uši mučí, hraje volky i nevolky salonštuky, salonpolky, „sehnsuchtswalzry“, „liebesseufzry“,
„perlenregny“, „klostergloky“, „Alpenk angy“, „vogelsangy“, „veilchentraumy“, „rosenštoky“ – takže, kdo to k vůli máteři
trpělivě všecko snese, nepohne se, neotřese, zaslouží si dobrou večeři. Němčina, dřív teprv v „skoru“,
objeví se teď v svém flÓru: „Ich kann böhmisch, aber schwach! S'ist doch keine Salonsprach'!“ „Je vous assure, monsieur,
cest une langue – oh, mon dieu!“ Takto mluví naše Češka teď, a jak jedná, zvíme hned. Důkazy by byly podány,
že si vzdělává i ducha, od Šálka se dluží romány, s nimiž se pan Trachta stuchá, po nichž, kdo je čítá pilně,
na duchu svém „ztloustne“ silně. Kuchyňskou se slečna prací vůbec nikdy netrmácí, že prý od pánví a hrníčků
trpí bělost ženských prstíčků; s prádlem též se neobírá, že prý soda ruce rozežírá; stlát a mést sic tak moc neškodí,
přec však pro ni se to nehodí, že prý shýbáním se figura nebo prachem trpí frisura: punčochy plést nebo šíti
moc se také štítí, stačíť do ruky to vzíti, když prý přijde na návštěvu, kdo má zvlášť rád pilnou děvu,
k vůli němuž pak se v kuchyni prstíček i na kvap ušpiní, výmluvná co illustrace, že dnes bylo mnoho práce.
Do trhu jít nakupovat, také nevalně se nutí, neníť po její prý chuti s babami se handrkovat;
to prý radš, jak sluší na dámu, modních zajde sobě do krámů. Rovněž nikdy neviděti chovati ji malé děti;
je prý s nimi velká tíž, nositi je, bolí kříž, na klín pak je brát, též se nevyplatí kolikrát.
Proto raděj hezky „lente“ na divanu, na causeuse, v lenošce neb na longue-chaise libuje si v „dolce far niente“...
Tatínek i matuška na to málo hledí, stojí-li či sedí jejich znejmilejší dceruška,
a že „výmluvnost“ i její znají, ve všem raděj svobodu jí dají. Tak se stává, moji zlatí, že jsou dívky v naší době
vnějškem světu ku ozdobě, že se krásně, vkusně šatí, že jim přejí všickni svatí, že znaj' zpívat, deklamovat,
tancovat i koketovat, o všem zle se disputovat, penízky zvlášť vyhazovat, že dovedou literařit,
lečíms čas i látku mařit, nikterak však hospodařit, děti chovat, prát ni vařit. – Odtud houf těch lamentací,
křiků po emancipaci, s kterouž – dnes být z vejce kuře – bylo by pak ještě hůře! Avšak marný hluk!
Jářku – ani muk!
Cookies on Poetry Cove