Ty’s na jezeře vlnka houpavá,
jež vlhkým rtem svým líbá břehu tvář;
v Tobě se slunce jasnost blysknavá,
v Tobě se hvězd kmitavost míhavá
i bledé Luny bledá zračí zář.
Ty’s na jezeře vlnka houpavá –
vlhké je oko Tvé i bleda tvář.
Ty’s libý větru vánek s večera
a vonný jest Tvých růžných rtíků dech;
v něm lípy květů vůně veškerá,
v něm čtverolístků luzná pověra
i šumný chlad, jenž hraje v topolech.
Ty’s libý větru vánek s večera
a vábný jest Tvůj šum i tichý vzdech.
Ty’s tiché písně tichým ohlasem;
tu vesele, tu truchle zaduníš
a tajnou báji kryješ v tónu svém.
Jak harfy zvuk, jenž zmlkne před časem,
Ty srdce bolným citem roztlumíš.
Ty’s tiché písně tichým ohlasem –
ó rci, zdaž písni mé i rozumíš?