Jaký, ach, to život v světě,
nemáme-li ženy!
Samotinký v zimě, v letě
sedám opuštěný!
Nikdo z rána nebudí mne
lahodným svým křikem,
nikdo v noci nevítá mne
starým pantoflíkem.
Nikdo „kradmo“ nešacuje
stolky mé ni šaty,
aniž zle mne maltretuje
o nový šperk zlatý.
Nikdo nedrží mne v kleci
po ten týden celý,
aniž chce mne s sebou vléci
„na špacír“ v neděli.
Nikdo pryč mne nevyhání
z domu samým mytím,
nikomu můj kouř nebrání,
nikdo neodhání šátkem
od tváře ho svojí
aniž honí se s plivátkem
za mnou po pokoji.
Celý čas se o migréně
u mne pranic neví,
nudné návštěvy tím méně
u mne kdy se zjeví.
Kmotry klepny z daleka již
se mi vyhýbají – –
božínku můj! jaká to tíž
bez Evy žít – v ráji!