I byla matka, kteráž dítek měla jak včeliček a snad i pilných tak; ty všecky milovala stejně pak a nade všemi stejnou pílí bděla.
A dítky robily, co každé znalo; to hudlo, ono kreslilo neb psalo a bylo zpěvu dost i veselí v té rodině, vzdor všemu svízeli.
Nebylo statku tam sic v hojnosti, co který uměl, tím byl bohat jen; však poklad kryl se tam přec nejeden a zářil matce, dítkám k radosti.
Největší skvost pak byl dědoušek sám, ten dobrý stařeček, jenž dítkám všem byl vezdy otcem, bratrem, přítelem tak milým, jako slunko květinám.
Onť nejvzácnějším vždy jim hostem býval a ve všech zbožnou úctu, lásku nítil, anť světlem ducha svého všechněm svítil a teplem srdce všecky rozehříval.
Když mezi ně co dobrý anjel vkročil, tuť každý zrak se po něm jenom točil a každý zjasnil tvář a spěchal k němu, by pozdrav svůj vzdal starci milenému.
A každý rok, kdy dědoušek ten milý svých zrozenin památný slavil den, tuť skromný ples mu k poctě vystrojen a všecky dítky jej pak oslavily...
Což není více rodiny ni kmeta? Aj jest! a pakli dítek přání vřelé tak splní se, jak z duše plyne celé, toť bude ještě mnohá, mnohá leta.
Vžyť dědoušek náš, otec Purkyně, tak vzdorovat zná času zhoubné zlobě, žeť ducha mladistvého chová v sobě a rozmar, s růžemi jenž nehyne.
A protož novou slavnost k slávě jeho strojme a v těsný kruh se kolem něho spojme, by Morana, tou láskou naší jata, té hlavy šetřila, jež nám tak svata.
By poznal také dědoušek náš drahý, co každý z nás ve hloubi duše cítí, žeť v srdcích našich má on stánek blahý, v němž věčně věkův nepřestane žíti!
Cookies on Poetry Cove