Svět praví, že jsem chudý,
ba žebrák hotový –
kdo z Vás mu první za mne
na lež tu odpoví?
Svět praví, že mé srdce
již dávno v prsou tlí –
kdo z Vás, kteříž je znáte,
to slůvkem potvrdí?
Já nemám žádné statky,
ba koutek jediný;
mámť náruč drahé matky
a otce šediny.
Mám vlast tu chudou, drahou,
mám pravý Čecha cit,
mám ve Vás těchu blahou –
toť aj můj blahobyt!
Mé vidiny – toť bludičky,
jež sem a tam mne vedly;
mé lásky – mušky, jepičky,
jež na srdce mi sedly.
Ty bludičky mé zmizely
a já jsem neoslepl;
ty mušky mé odletěly
a já si pooddechl.
Teď nemám jiný v srdci žal
než ten, jenž Vás i hněte:
Žeť vlasti, již nám Pán Bůh dal,
tak malé štěstí kvete!
Vy dobří, drazí přátelé,
nesmějte se mé písni;
zpívámť ji z duše rozchvělé,
chtě ulevit své tísni.
Jsouť uvadlé to lístečky
s života mého stromu;
nuž přijměte ty dárečky
a neste si je domů.
Když s Vámi tak kdy sedávám
a rozmluva nám vázne,
tuť místečko vždy hledávám,
je-li kde jaké prázné.
Tam v duchu sobě posadím
ty, kteří nejsou s námi,
a teprv když Vás všechny zřím,
mi volno mezi Vámi.
Rád s Vámi, drazí, o lecčems
přátelský hovor vedu,
rád o předmětu lecjakéms
nevinný rozpor předu.
Však největší to pro mne slast,
kdy do hádky se dáme,
kdo as tu drahou naši vlast
předc nejvíc v lásce máme?