Můj sen

Vezmeš-li básníku to snění, ty ráje v duši otevřené, kdy, maje oči přimhouřené, se kochá v blahém zanícení –

pak nejchudším on bude z lidí, a zoufale tě prosit bude, bys vzal mu také žití chudé s tím, co již více neuvidí.

Aj, co mu platna krása světa, co zeleň luhu, ptactva zpěvy, co blankytné to oko děvy, a co ta láska, po níž veta?

Ty cizé, nadezemské báje, jež v blahém polosnění vídá, a v nichž ni bol, ni hněv, ni bída, mu nenahradí světa kraje.

Ó poesie, krásná paní, jak chudým ten, kdož nezná Tebe, a zří jen zem a svět a sebe a noc, jež to i vidět brání.

On nepozná těch citů svatých, jimiž se hruď nám rozehřívá, a v nadšený se zpěv vylívá to kouzlo vidin v duši jatých.

Ta píseň nejkrásněji zněla, jež zrodila se v srdce hloubi, tam o samotě v stinném loubí, kde jediná jen duše bděla.

Co nejsvětější lidstva snahou, co jeho tužbou, jeho trudem, co nenalezneš v světě chudém – zde zrodilo se chvílí blahou...

I mně bylo kdys sníti dáno. Po noci dlouhé, strašně dlouhé se na kynutí Boží pouhé rozbřesklo nové lidstvu ráno.

Na nejvyšší tu světa hoře zřím vztýčený já prapor bílý; naň zříti nemá zrak můj síly, neboť se skvěl jak světla moře.

V něm národů všech barvy milé se měnily, jak na nebesku kdy duha u nejkrasším lesku – a přec byl barvy sněhobílé.

Mohútný byl to prápor věru a vlál jak peruť anjelova, kdy potěšiv tu lidstvo znova se k nebi vrací v pološeru.

A všechna země kol se skvěla v svém nejkrásnějším květů havu, a Bohu jakby na oslavu velebná hymna světem zněla.

A všecky zvony země v píseň tu čarovnou své nesly zvuky, a hřměly děl i bubnů hluky, až srdce pojímala tíseň.

Na hranicích všech v světě říší národů velikáni stáli a v ruce sobě podávali a z těchže spolu pili číší.

A kohos potkal, kohos viděl, s nadšením se ti v náruč řítil, a lásku v srdci ti roznítil, za niž by anjel se nestyděl.

„Osvěta, volnost, rovnost“ – hřímá to světem ohlas tisícerý, a znovu vesmír u veškerý se všecko líbá a objímá.

„Tenkráte Bůh sám kráčí světem –“ chci zvolat v blahém vytržení, an pojednou tu prchne snění a já se octnu v bludu kletém.

Zem všedním jen se rouchem strojí, nezní tu zvony, hřmí jen děla, na hoře sníh se jenom bělá, a pod ní národy dva v boji.

Velká mi slza stéká s líce a bolný vzdech mi ňadra zvlnil. By tento sen se světu splnil, nechtěl bych sníti nikdy více!