Mne božstvo na svět vyhnalo,
bych pitomě tu bloudil,
z křaplavé lýry citů svých
mrzuté zvuky loudil.
Osud se na mne ušklíbá,
slunce mi svítit nechce –
těžce musím tu pracovat
a jíst a pít jen – lehce.
K tomu mám stále poslouchat,
že huňatá jsem hlava,
čímž řiďounkým se vláskům mým
veliká nečest stává.
S němci i slepci musím se
stále zlobit a klíti,
a k tomu vodu barvenou
na místě piva píti.
Ďas aby již ten život vzal!
A pak má člověk zpívat!
Hlady a dlouhou chvílí již
nestačím ani zívat.
Jen kdybych moh’ ten čas zabít,
pak by mi lépe bylo;
potom tak ňákou subvenci –
ó – pak by se to pilo!
Když se tak někdy pod večer,
na hvězdy s půdy dívám,
jak plují tiše blankytem –
tuť obyčejně zívám.
A zívám tak, až v očích mých
se počnou slze chvěti,
i zavru je a vidím, jak
letí drak na koštěti.
A když za hory zaletí,
vyskytne se zas jiný,
i hrůzou se tu zahalím
se skrčiv do peřiny.
A tu se mi pak ve snu zdá
pořád jen o tom draku – –
Štěstí, že nejsem ženatý,
bylo by po přízraku!
Až jednou skončiv žití pout,
jsa hotov s marcipánem,
natáhnu svoje kamaše,
přestav být pozemšťanem –
Pak, prosím, kupte velký sud
a na hrob mi ho dejte,
a skromnou moji mohylu
mi chmelem posázejte.
Abych se aspoň po smrti
s tím přítelem svým shledal,
jejžto jsem celý život svůj
nadarmo v pivě hledal!...