Mladý básník.

I já jsem zrozen básníkem, i mně jest lýra dána – jen škoda, že ten nástroj můj nemá lepšího pána.

Já malý jsem se narodil a plakal, že jsem malý, a budu plakat věčně snad – což platny moje žaly?

Mně není Bohem souzeno, bych s velikány chodil, a proto věčně zůstanu tak, jak jsem se byl zrodil.

To štěstí moje jediné, že jsem já básník mladý, že mohu dlouho, dlouho snad umírat ještě hlady;

že mohu ještě drahný čas své chromé verše robit a jedním dechem líbat svět a druhým naň se zlobit.

To básnické mé nadšení, jež po rájích mne vodí, se věru jaksi podivně k té všední bídě hodí.

Tu slastí rajskou opojen v zápalu svatém plesám – a hlady na to zmořený na lůžko bídy klesám. – –

Mně útěcha jen jediná, že nikdo o mně neví; že nehrozí mně vavříny ni recensentů hněvy.

Jáť v koutku svém jak cicada svou tichou píseň cvrčím a když mne zpívat omrzí, do kapsy lýru strčím.