Ty Muso moje milená,
jak lituji já Tebe,
že Tě takému chuďasu
za družku dalo nebe.
Ty šepceš písně nadšené
v churavou duši moji
a ona s hněvem odseká:
„jdi – nech mne na pokoji!“
A péro mé když píseň Tvou
na bledou blánu píše,
tuť místo Tvého nadšení
z ní hlad a bída dýše.
Ni lad, ni sklad, ni citů vzlet
nedlí víc v písni chudé,
a někdo-li ji zapěje,
jen prázné „ach“ z ní zbude.
Již odpusť, Muso, brkům těm,
jež kazí píseň Tvoji;
jsouť z perutí, jež zpěvu bůh
dal Rosinantě mojí.