Láska a politika.

„Vždyť jsme si to hnedky myslili, že chce o lásce zas vykládati!“ Ano, ano, moji rozmilí, uhodli jste, moji zlatí!

Vímť já sic, že jiných starostí máte, ubožátka, plné hlavy a že podobné vás hlouposti, jako láska, málo baví;

vím, že jste teď samá politika, jížto „vysoká“ se říká, samý bulletin a telegram, dopis, feuilleton i jiný krám –

však nechť – našinec si povzdechne, snad tebe přec někdo poslechne! Bych pak stejně sobě naklonila ty, co o lásce slýchají rádi

i co politiku melou všady, dokázati jsem si umínila, oboje že na mou čest jedno jest!

Jako politika, tak i láska odvážná přečasto bývá sázka, jižto, když se trochu pohatí, jedna strana draze zaplatí.

Jedna jako druhá bývá moudrá, hloupá, zjevná, skrytá, naivní neb ostražitá, upřímná, neb falešná i lstivá.

Jedna jako druhá šuká, shání, plány, pletky strojí bez ustání, nepřejíc si takřka oddechu, by se dodělala úspěchu.

Že pak oboje týž základ má, základ mezinárodního práva, o tom snad se kdys i Němci zdává, kterýž o ně jinak málo dbá.

Můžeť na základě práva toho Eskymák milovat Afrikánku, Irku Angličan a Polku Rus aneb (což jest velmi mnoho!)

Černohorku Turek aneb Prus „lantverák“ – civilní Cislajtánku! Jako politika bláhová jest i láska, sice „světová“,

přec však různí se dle podnebí i kraje, v němžto vykvétá i zraje. Jináť situace politická evropská a jiná americká,

jinak také, pravím vám, miluje se tu i tam. Politika evropská ku zkáze své se zakládá na rovnováze,

proto, jak lze vídati, mívá časem divné „obraty“. Láska, jež se ve všem dle ní řídí, po rovné se váze rovněž pídí,

jíž prý nejlíp docíleno, zváží-li se nevěstino věno. Politiky evropské svět celý opět na jednotlivé se státy dělí,

jichžto politika nejvíce různí se jak vojanské jich čepice. Ku příkladu – politika ona, jež vše železem a krví koná,

ozbrojena po zuby stále shání do huby, berouc při své setby klizení na pomoc i „boží řízení“: –

zda to není něžná ona láska, jež se u kašen zvlášť dařívá a jež, jsouci jednou žárliva, milenku i soky své hned práská?

Jakož pak při také politice anekce i rekvisice pravšedními bývaj' zjevy, tož i v lásce – kdož to neví?

bývá dosti takové chásky hrubé, hladové; znakem jejím: v botě lžíce. Zcela jinou politiku

podle pradávného zvyku soused Nimra pěstuje, „rakouskou“ ji jmenuje. Tucet krásek nutí směle,

by jej milovaly stejně vřele, při čemž sám pak neví snad, kterou z nich má vlastně rád? Proto všecky „šoufkuje“ až milo,

slibuje jim ledabylo všelijaké koncese – – Není-liž to láska-politika, o jakéž se žertem říká:

„Máme se sic rádi, ale nechme se!“ Na třetím zas místě politika moudrá, vyčkavá,

svět se prát i vadit nechává, vědouc, že to musí skončit jistě. Ačtě mocnou touhou plane, aby bratry milované

vyprostila z otroctví a běd, přece s vzorným věhlasem nezačíná před časem, chtíc se smáti – naposled.

Není-liž i v lásce dosti příkladův podobné ctnosti, jížto v pravé hodině vítězství pak nemine?...

Ačtě politiky spůsoby nejinak než lásky různé jsou, přec se v obojím i osoby, charaktery stejné naleznou.

Mámeť v říši lásky monarchy, republikány i anarchy, mámeť diplomaty, státníky, parlamentní řečníky,

feudály, demokraty, socialy, komunisty, liberály, byrokraty, federály, centralisty.

Stáváť v politice Petrarků rovněž jako v lásce Bismarků; jsou-tě v lásce Vilémové jako v politice Romeové.

Zde i onde málo Cavourů, za to Beustíčků však na fůru, Mnohý potměšilý Macchiavelli také v lásce strojí úskok smělý,

nejeden pak tu i tam dobrodruh i zrádce znám! A tak z všeho toho jasně plyne, jaká v obém shoda kyne,

jaký souhlas zřejmý, ustavičný v obou kusech znát se dává, zvláště když se přirovnává k lásce politika zahraniční.

Kabinety dva či dvory, dvé to srdcí rozdílného pohlaví, z nutnosti či z pouhé zábavy buď se spolu bratříčkují,

přátelí a mazlíčkují, aneb vážné vedou spory. Přátelské-li jsou jich styky, tuť se vyměňují zdvořilosti,

návštěvy a pozornosti, gratulace, dárky malé atakdále – atakdále, jak už panské bývaj' zvyky.

Kabinetní kurýr dvorečka, sloužící neb děvečka obyčejně jako ďas lítá sem a zpátky zas,

donášeje k blahé potěše růžové a libovonné „depeše“. Tu a tam si z demonstrace aneb z jiné špekulace,

o něž nikdy nouze není, oba slavní potentáti ráčej' staveníčko dáti všemu světu k podivení,

jenž pak souhlasí v tom puntíku, že už je to v rychtyku. Při takéto schůzi potentátův, k níž se ples neb výlet družívá,

pravidelně k blahu obou státův přátelský se svazek tužívá, smlouvy věčné tu se zavírají, přísahami slavně tvrdívají,

jež však přes to za kratičký čas mohou zrušeny být zas. Takto vypadají poměry, dokud trvá dobrá shoda;

jiná ale začne moda, pakliže se s jedné strany činem slabosti neb nevěry přátelství odzvoní hrany.

Nezřídka se totiž přiházívá, že se ta neb ona půle z cizí nebo z vlastní vůle v jinou stranu pozadívá,

a tu ovšem, jak když rozkřeše, hned je oheň na střeše! Nejprv chladné smýšlení, řídké styky, mlčení,

netečnost neb dětská schválnost – pravá politická neutrálnost. Není-li ten uzel celý zrovna žádný „casus belli“,

tuť se dosti často stává, že se taký lehký spor po dobrém i vyrovnává. Tu se ovšem v bázni boží

slavná diplomacie uchopí své missie: chladný rozum v to se vloží. Někdy k výslovnému přání

ta neb ona velmoc známá z ochoty převezme sama smírné sporu narovnání. Velká-li je diference,

tuť se z kruhů kmotřiček, sousedek a tetiček svolá velká konference, kteráž při kávě neb čokoládě

konec učiní vší vádě. Jinak ale věci vypadají, mezi oběma když dvory vážnější vypuknou spory,

jež se schylovati zdají k úplnému svazku trhnutí – tuť hned povážlivé napnutí s všemi příšerami svými

rozhostí se mezi nimi, z nichž svět pozná po čuchu, že cos visí ve vzduchu. Chladnost obou cirkulů

sklesne ihned pod nulu; pozdrav, dík i úsměv, hled, všecko studené jak led – načež chvílí hledanou

všecky styky přestanou. Nejhorší než vzejdou zloty, střídají se ještě „noty“, jichžto podrážděný ton

zní jak na poplachy zvon. Ty-li pak svou stylisací zhorší ještě situaci, tuť se v jisté slavné datum

pošle ostré „ultimatum“, na kteréž kdy naposled přijde „divná“ odpověď, bez prodlení od nejvyšší instance

následuje – odvolání vyslance. V krátce na to krutý hněv „zbrojením“ vychází v jev, k čemuž nepřijetím návštěvy

válečné se choutky projeví. Boj když nezbytným se takto ukáže, obě strany, plny kuráže, smírných rad nechtíce dbáti,

počnou proti sobě harcovati. Boj ten krutý sic, leč nekrvavý, při němž k srdci míří hlavně rány, trvá – dokud obě strany

neomrzí nebo neunaví, načež – není-li v tom ňáký výr – následuje příměří a mír... Jako v lásce, tak i v politice

jedna ze sporných stran zaplatí válečné vždy útraty, nechť dá Elsas nebo – zlaté náušnice. Konečný pak cíl všech snah i sporů,

všech těch pletich, intrik, trampot, zlostí, poklon, dárků, návštěv, pozorností bývá nejužší spojení obou dvorů, vrchol politické „chance“,

manželství to „svatá alliance“. Proto tvrdím znova na svou čest: láska – politika jedno jest!