Nadšen poněkud již pivem,
v rozhovoru živém,
zapomenuv na boha i konkordát,
kmotr Sáně
prohodil cos maně,
co ho mohlo nejmíň život stát.
Řekl totiž: „Beran takt kde dává,
tam že celá obec vrtohlavá!“
By pak dotvrdil, že tak to jest,
spustil hřmotně na stůl pěst,
až se hosté, žbánky, sklenice
lekli velmi velice.
Od pekelce
zdvihne na to v celé svojí délce
dráb se Šeferna,
jeho nos červená lucerna
nad „šnurportem“ tlustým,
pod obočím hustým
blýská se mu vejřích očí pár,
hlas má jako starý brundivár.
„Jářku – tentonočky –
co to bylo?
Tady našemu se přednostovi
ctnému panu purkmistrovi
na smrt ublížilo!
Ať mě všecky čtyry dočky,
(při tom sprásknul špádů
celičkou hru na hromadu,)
ať mne rarach sám,
když to neudám,
já, jenž spravedlnosti jsem jedno z ramen,
a pak bude s vámi funus – amen!“
„„Ale, milý drábe,““
polekaný viník ke kříži se škrabe,
„„vždyť já neřek' přec,
které obce týká se ta věc,
ani že náš ctěný
vážený pan představený
je snad ňáký beran bezhlavec!““
„Mlčte! nejsme hluši!“ –
zahřmí zpět mu v uši,
„ani hloupí tak,
abyste nám mohl vytřít zrak!
Co se vašich „vejšplekcí“ pak týče,
nešťastníče,
ví snad každý z obecních nás hodnostů,
že to padá zrovna na našeho starostu!“