Přišel mocnář kdysi k bráně nebe:
„Svatý Petře, vpusť mne, neb tu zebe!“
„„Také mne vpusť,““ chuďas žebrák dí,
na nějž mocnář zle se škaredí.
„Kdo jsi?“ ptá se zevnitř Petrův hlas.
„„Vládcem byl jsem veliké já země.““
„A kdo ty?“ ptá Petr dál se zas –
„„Žebrák jsem –““ dí tento, skloniv témě.
„Žebrák měj tu přednost, vejdiž dřív.“
„„Přisámbůh!““ dí mocnář, „„jaktěživ
nezkusil jsem něco podobného
na potupu Majestátu svého!
Žebráku bych, hleďme, přednost dal,
já, jenž tolik jsem jich nadělal!““