Dál bouří mocný času proud,
s ním změny osudu;
tu vlny vzneslé radostí,
tu skleslé ve trudu.
Tak, příteli, se náhle teď
trhá i svazku pás,
jenž spojoval tak důvěrně
čas dlouhý, blahý nás.
Odcházíš z středu našeho,
nuž vezmi lístek ten,
jenž důkazem, že na Tebe
chcem zpomínat vždy jen.
Ty v srdcích našich budeš žít,
jak bys byl stále zde,
zpomeň i Ty si tu i tam
na věrné druhy své.
Buď zdráv již svými se všemi
a štěstí Tobě kveť –
Kéž brzy zas nadejde den,
kdy vrátíš k nám se zpět!