Zač stojí celý život ten
se svými „Ó“ a „achy“?
Tu samá bída, nouze jen
a všelijaké „krachy“.
Pražádný nikde blahobyt
a volnost – darmo čekat!
Všelicos mohli bychom mít,
nač smíme sotva čekat.
My máme slavnou minulost
a dosti výtečníků,
my máme krásných hesel dost
a dost i u nás křiků.
Leč co to všecko platno jest,
to nemá žádné „láže“ –
anť chybí hlavně, na mou čest,
nám peněz a kuráže!
„Jsmeť syny slavných Husitů
a boží bojovníci!“
tak deklamujem v úkrytu
my stateční kubíci.
Však zjevně se to prořeknout
bojíme jaktěživo – –
palcáty kladem pěkně v kout,
z kalichů pijem – pivo.
Kdyby tak tatík Žižka vstal,
vzor české rekovnosti,
a měl tu s námi žíti dál
v té naší přítomnosti:
Co bychom s ním si počali
my čeští ubožáci?
K šorfšicům by ho nevzali
a jakou dát mu práci?...