Jsoutě hesla, jež se celým světem nesla, nesou posavád, přec jich málo snad,
jež by nedozrála nikdy na veteš – pořekadla, jež by věčně vládla, jako to: jen feš!
Hle zde šviháka, škrobeného panáka, v novém futrále zcela jako v mÓdním žurnále;
nikde ani chybičky, elegance vzor to celičký. – Všecko nové na sobě on má, jen to drahé jeho „já“
(zapírání marné!) poněkud již stárne; přishrben již trochu chodí, mrakem vlasů probleskuje pleš – –
však co škodí? Jen feš! Tamto panenka, (není-li, ať odpustí!)
dcera domovníka Kapusty, malá fiflenka, po modě vlas načechraný, po modě šat „dressovaný“,
botičky s vysokými špalíčky, po Příkopech zpodvečera prochází se sama
jako „nÓbl“ dáma; zdá se to být její sféra – – kdyby tatík na ni přikvačil tak z nenadání,
řek' by potěh v ruce: Jdeš mi, jdeš! Ale což! – Jen feš! Ten zde pán před nedávnem boháčem byl zván,
bankéřem byl, správním radou, milenku měl hezkou, mladou, s ní se v kočáře svém blýskal, hýřil, výskal –
kvetlať jeho pšenice, stoupaly akcie velice; dnes jich za zlatku cent dostaneš, boháč z mála
dostal se až dolů na sensála. Proto však – jen feš! Mladičký pan Heiter je tak zvaný „Sontagsreiter“,
krásného má koně, neníť v Čechách nouze o ně; ale jezdit klusem pro něho je těžkým hokpokusem.
„Na, na, zvolna dále, zlatý Bucefale, a ty, Tomši milý, strach svůj pošetilý
aspoň před světem skrýt hleď; v Bubenči, kamž spěješ, pěkně pookřeješ, jest tam jaktěživo
znamenité pivo – však je znáš, také na kuchyni sobě pochutnáš, N. B. když tam šťastně dojedeš!
Na, na, na – jen feš!“ S puškou na rameně ztěžka zpropadeně táhne na manébr
„šorfšic“ – náš pan Trébr. V červenci to nemalou je trýzní, chuďas také žízní jazyk takřka po dláždění vleče;
přec však domů nazpět neuteče – (máť se u Ovčár dobývat dnes nový pivovár). „Jářku, vlasti má,
dokud sloužím já, ať se strachem žádným nechvěješ! vrahův úsilí vše marno – hrome, to je parno!
Ale nešť! – Jen feš!“ Krásná figurina tahle balerina a jak šatit zná se
k mladistvé své kráse! Ovšem starost zlá to, odkud bráti peněz na to – máť jen patnáct zlatých gáže
bez vší jiné apanáže – avšak diblík mládí takto dívku svádí: „Ach co, starých bláznů dosti nalezneš!
Jen feš!“ Manžel Krákora z hospůdky zas domů vrávorá, trochu pozdě sic,
avšak co je víc? Svědomí mu marně šeptá, marně reptá: „Až jen přijdeš domů, pak se těš!“
Eh – lala – jen feš! Sklapnutá jak kudlička, hle, tu babička; staromÓdní šátek
béře dneska o svůj svátek, také sukni atlasovou, před sto lety jež snad byla novou; na své čepčátko
přišije si extra poupátko – (žádný smích! smát se stáří, to je hřích!) „Nežli na Volšana pojedeš,
hihihi – jen feš!“ Nechtěl jsem vás, drazí, rozesmát, nýbrž spíše k pláči rozehřát vážnou deklamací –
což je ovšem trochu těžší prací – avšak tu mně vám špital rarach sám: „Jdižiž! s vážnou pranic nesvedeš!
A protož – jen feš!“
Cookies on Poetry Cove