Nikoho z vás jistě tajno není, v životě že lidském pozdravení důležitou hraje úlohu. Nechť se obracíme k lidem, ku bohu,
vždy jest třeba toho pilně dbáti, jak je máme oslovit neb uvítati. Že pak mluvit mi teď přáno jest, tož si vyložit vám dovoluji,
jak já vždy a vůbec pozdravuji – že to pravda, věřte na mou čest!... Z rána – někdy hezky k poledni – jak se právě u mne rozední –
vstanu, strojím se a k oknu běžím občerstvit se vzduchem ranním, svěžím. Tu pak galantní mne vis-à-vis zdvořile vždy z okna pozdraví.
„Dobré jitro, pane sousede, dnes je nebe jaksi škaredé!“ – „,Na mém nebi‘“ – on pak na to hned, „,nejkrásnější slunko vzešlo teď.‘“
Pak se vyfintím a posnídám, načež s chutí do práce se dám. Dopůldne však jedno nemine bez návštěvy aspoň jediné.
Brzy kmotra, brzo ňáká teta, bohatá na peníze i leta, brzy ňáký mladý panáček, hodin aranžér a šviháček,
jenž mne řečí plnou cukrlátek zvát přichází do merendy v pátek. Takový když přijde seladon ve fraku a cilindr jak zvon,
mluví „světově“ a mluví moc – tuť mu s chutí řeknu: Dobrou noc! Jindy lajtnantek jak panenka počne do uší mi šeptati:
Ať prý lásky bůh ho zatratí, nejsem-li já hezká dívenka. Onť prý hotov, o tom vésti seč, k nohám mým pak složiti svůj meč,
patent svůj i slavné předkův jméno. To když počíná mě nuditi, hledím se ho chytře zbaviti, řkouc mu martiálně: Čao béno!
Švarný-li mne jinoch pozdraví, se mnou po česku se pobaví, mluví prostě, bez všech kudrlinek, nepočíná si jak amicínek,
tuť s ním ráda chvílku postojím, o rozumných věcech hovor vedu, ba, když odchází již ku posledu, „Na zdar!“ říci se mu nebojím.
Študent v druhém poschodí-li kýchne, až mě u srdce vždy píchne, zvolám s velikou mu chutí: Sit saluti!
Ondy kdos mě podvodem ošálit chtěl o hubičku, já však rychlým obratem nastrčila mu kočičku,
již jsem měla v klínu svém. Ta hned po něm ostře chňapla, do nosu ho notně drápla, načež jsem mu v zasmání
přála: Dobré chutnání! Náhoda mě kdysi vedla k tomu, kmet jak ctihodný o cti naší národní
mluvil. Já si k němu sedla. Ohnivými řečnil slovy; dokazoval, co je vlast, jaká, milovat ji, slast;
co jsou svaté otcův rovy, co je mluva mateřská, co je půda vlastenská, co je rodný v světě kraj,
co náš český, krásný ráj; jak má Čech být hrdým na to, že jest ryzí jako zlato, že jest synem matky Slávy,
Slovanův všech bratr pravý, jak má proto horovat, jiným též rozněcovat posvátný ten v srdcích plamen –
tu jsem zbožně řekla: Amen! Často na to myslívám, samotna když chodívám, jak by přec to dobře bylo,
kdyby muži poctivému, vlastenci též horlivému, mne si vzít, se zalíbilo. Kdyby upřímně tak přišel,
řka: „Chceš mojí ženou býti? Budem v lásce spolu žíti, v svornosti a štěstí mnohém.“ Co by asi na to slyšel?
Nic než prosté: S pánem bohem! – Však již čas, bych ukončila, jiným místa postoupila; poodcházejíc pak stranou,
všem, kdož mi tu přízeň dali a mne vlídně poslouchali, volám tímto: Na shledanou!
Cookies on Poetry Cove