Já kdybych děvu miloval,
netrápil bych se mnoho;
šel k ní bych hned a jí se ptal,
zdaž ráda má již koho.
A kdyby řekla: ještě ne –
tuť v ňadra bych si sáhl.
„Zde máš to srdce svraštěné,
jímž po Tobě jsem práhl.“
Já nelkal bych ni háji tam,
ni Luně věčně bledé;
nelkal ni k hvězdným výšinám,
ni ku skalině šedé.
Nač lkáti? Láska blažit má,
víno – ne slzy – píti!
Buď vem mne, dívko škádlivá,
anebo – nech mne býti!
Kdybych pak děvu milostnou
nalezl k lásce svojí,
jež s tváří by mi radostnou
zašeptla: já jsem Tvojí!
Pak v lásku bych se rozeplál
jak bujné stepi žáry,
a v lásce té bych věren stál
jak nad jezerem páry!
Stal bych se lásky anjelem
a ďáblem žárlivosti;
stal bych se bratrem, přítelem
i chotěm té bytosti.
Běda pak, kdyby syčelo
mi cos v tom lásky tónu –
tuť zuřil bych jak Othello,
když vraždil Desdemonu!
Já kdybych děvu miloval,
předc trápil bych se mnoho;
ba láskou bych se pochoval!
A protož – nechme toho!