Jsme my nárůdek jen malý,
ale velký v ledačem;
kdo nás nezná, by nás koupil,
nevím, zda by neprohloupil,
přeplativ nás – koláčem.
Pravda prý je hořké kvítí –
možná, možná, věřím rád!
Lepšími však bychom byli,
kdy bychom se neštítili
slýchati ji napořád.
Mladočeši – Staročeši –
hořkost zde a hořkost tam!
Každé slovo plno žluče,
rány lítaj' pádně, ruče,
nepřítel se směje nám.
Nedivil bych já se věru,
kdyby, jak to teď už je,
zítra klenbě na nebeské
vyšlo slunce „staročeské“,
„mladé“ nechalo pak v tmě.
I ta muzika hle česká
rozpoltěna ve dví již;
jedni hrají moderato,
druzí molto agitato,
poslouchat to velká tíž.
Do dur ti a do mol oni,
harmonie žádná v tom –
každý dle své noty píská,
dudlá, troubí, hučí, vříská,
aby do toho již hrom!
Známa jesti stará báje
o prutech, jež Svatopluk
synům svým prý ukazoval,
svornosti z nich dokazoval
nutný, krásný jednozvuk.
Také v naší právě době
oněch prutů bylo by
k docílení jednozvuku
při pravnucích Svatopluků
věru nutně potřebí...
Mnoho hluku, mnoho prachu
nadělá se také tím,
má-li platit stará víra,
čili nových dogmat míra
budoucím všem stoletím.
Jářku – nač ty všecky hádky?
Věř si každý, co chceš sám!
Ne obřady, svátky, smutky,
zpěvy, slova – nýbrž skutky
budou platit jednou tam!