Hadry, staré sklo a kosti
sem, panenky, snášejte;
svědky světa nestálosti
na hromadu dávejte!
Dám vám sice málo grošů,
moudrosti však na sto košů.
Mnoho jsem již na tom světě
slyšela i vídala,
když jsem pilně v zimě v letě
hadry, kosti sbírala.
U pána i u žebráka
všade byla sbírka jaká.
Páni sice vezdy mají
šaty pěkné, bohaté
oniť vkus i krásu znají
i ty módy přepjaté;
když však se jim štěstí změní –
tu o hadry nouze není.
Dokud žití se usmívá,
jaká krása, lad i vděk!
Růžně se jim tvář zardívá,
byť i hlavu tížil věk.
Po něm z vší té milostnosti
zbude jen – hromádka kostí!
Jak se ty paláce skvějí,
jaká skvostnost, jaký lesk!
Oči mile na tom tkvějí,
ač se v duši budí stesk.
Až však čas ty ráje zruší,
budu mít skla – plnou nůši.
Toť ta moudrost, ježto v světě
v duši mojí uzrála,
když jsem pilně v zimě v letě
na smetištích sbírala.
Všecky světa milostnosti
jsou jen – hadry, sklo a kosti!