Dyť já už nic!

Já slyšel, že prý páni chtěj' dělati pokání, mír s „církvemi“ chtěj' míti, jim věrnými už býti;

jen doma býti neustále a „flámu“ dáti „vále“, nehráti v karty víc i kuželek a billardu se stříc'

a ve všem vzorem být mužů skorem – Dyť já už nic! Též dámy naše krásné

reformy přeúžasné chtěj' zavésti v svém kruhu, by lidstvu šlo to k duhu, především prý vyhostí

stín všeliké marnosti, laciný šperk i šat chtěj' na sebe jen brát, i jednoduše zas

si upravovat vlas – též nikdy nikoho už nešiditi víc – Dyť já už nic! Dostali jsme dost záhy

ty nové míry, váhy a litrové ty míry, jež zasluhují víry; na šaty matka dceři

jež podle métrů měří a kupecký zde krám je každý samý „gram“. My, pokud to již známe,

jen samý prospěch při tom máme, nebť dostáváme ode všeho víc – Dyť já už nic! Jen co se hradby sklidí,

pak sady prý se zřídí a kolem města nového prý celého park velký bude hned,

čímž také naposled Pražanův zdraví se jak náleží spraví. Však na tom nemá býti dosti,

i menších v budoucnosti se nadělá prý zahrádek tu a tam pro chládek – kdo by pak „chládku“ přál si ještě víc –

Dyť já už nic! Již doufati prý smíme, že všecko obdržíme, čeho si lze jen přáti,

i co se může nám přec dáti; však za to dost již vády buď také u nás tady a mír zas vládni všady!

Vždyť ošklivé to pření beztoho k poslouchání není a na konec tím přec trpí jen dobrá věc,

anť ostudy je z toho pořád víc a víc – Dyť já už nic!